Já v jistý době koupil sobě trubku lacinou...

02.08.2016 19:27

Napsat předchozí příspěvek mi trvalo tři měsíce. Tento pro jistotu hned půl roku. Asi bych se mohl na něco vymluvit, ale vlastně nemám proč. Důvod je ten, že se mi prostě nechtělo. Další věc je, že jsem si koupil novou telku a Playstation. Každá doba potřebuje svoje hrdiny a já za posledního půl roku zachránil svět několikrát. Škoda, že to nikdy nikdo neocení.

Dneska vám povyprávím o tom, jak jsem dostal kytaru a jak jsem se na ni učil hrát. Na tohle jsem obzvlášť hrdý, protože jsem se to naučil úplně sám. Minule jsem skončil u toho, jak jsem dostal svoji první kytaru. Byla to Ibanezka a tenkrát stála něco přes pět tisíc. Dodnes si pamatuju na to, jak mi ji přivezli.

Osmnácté narozeniny a moje první kytara...

Hned první věc, co jsem zjistil, byla, že kytara se musí ladit. Jak ale chcete ladit něco, co držíte v ruce poprvé, když ani nemáte ladičku? Ze začátku jsem to dělal takovým šíleným způsobem. Na netu jsem našel online ladičku a přes mikrofon na Skype ladil.

Výsledek byl otřesný, ale chudý student tvrdý chleba má. Když jsem měl nalazeno, nastal čas naučit se hrát. Proto jsem zahájil fázi jedna, která spočívala v pořízení zpěvníku Já písnička. Ve fázi dva došlo na koupi zpěvníku Já písnička 2. Nebudu se teď vůbec rozepisovat o tom, jakým problémem bylo křečovitě držet tři podělané struny, aby to znělo jako podělané Gé. Ani o tom, jaká hrůza potom byla naučit se přechytávat z podělaného Gé na podělané Cé.

Ty první měsíce učení se táborových odrhovaček byly utrpením. Nicméně, základní akordy jsem se naučil a nastala fáze tři, která spočívala v očumování kytaristů zábavových kapel. Jednou jsem vzal kytaru na zábavu kapely Arconat a kluci mi ji vyzkoušeli. Je pravda, že mi z toho spadla brada, ale byla to obrovská motivace.

Pak následoval převoz Romanových bicích ke mně do pokojíčku.

Následně jsem dostal první kytarové kombo. Bylo to Line 6 a mělo to 75 wattů! Pamatuju si, jak jsem ho úplně poprvé zapnul a nešel mi nastavit žádný kanál. Popadl mě rapl a zkouška skončila hádkou a Romanovým odjezdem.

Potom začaly zkoušky probíhat pravidelně. Romanovi po podlaze neustále ujížděly bicí, proto jsem vzal kladivo, hřebíky a k veliké radosti mojí maminky je přibil do podlahy. Vzhledem k tomu, že náš dům stojí uprostřed vesnice, si asi dovedete představit ten kravál. Řezali jsme do toho jako dva pitomci a hulákali: „Mám rááááád svařené víno červenééééé!“ Neměli jsme aparaturu, tak jsme řvali bez mikrofonu.

Pak mi jednou praskla struna a následovala vynucená měsíční pauza. Během ní jsem se učil, jak se nasazují nové struny. Dneska, v době, kdy si to každý může najít na netu, se asi smějete, ale my jsme tehdy internet neměli a neměl jsem nikoho, kdo by mi ukázal, jak správně vyměnit struny. Jo, je to primitivně jednoduché, teď už mi to tak připadá taky.

Potom s námi pár zkoušek odehrál na basu kamarád Mičus, a to bylo úplně poprvé, kdy jsem s někým hrál komplet. Z Mičuse je dneska voják. Já si stejně myslím, že je jeho talentu škoda.

Nakonec se k nám ještě přidal náš první plnohodnotný basák Mira. Sice jsme s ním nikdy nenahráli jedinou písničku, ale byl to jeden z nejdůležitějších členů v historii kapely. Vymyslel totiž název KOREA PUNK! Jak už jsem kdysi psal, tak našemu sídlišti se říkalo Na Koreji. Stavělo se totiž za Korejské války. No a punk proto, že v tu dobu naše životy byly sakra velký punk. Mira s námi ale moc dlouho nevydržel a my jsme zase zůstali sami.

Potom ještě vznikla taková kapela nekapela. Tu jsme tvořili Já, Roman a dva příslušníci Company-Alan a Michal. Pamatujete na hasiče a Company? Michal byl ten spolužák, který mě zlanařil do hasičů. Alan chodil o třídu níž a jeho mamka vedla troubelické hasiče.

S Alanem jsme začali hrát na kytary někdy ve stejné době, hrál na strata od Peavey nebo Focuse. Michal měl naprosto otřesnou basu Stagg, ale na začátek to asi stačilo. Ani nevím, jak došlo na to, že to dáme dohromady, ale asi se to nějak vyvrbilo samo. Já jsem měl to svoje 75 wattové Line 6 a Alan si vyrobil svoje vlastní kombo. Už si nepamatuju, kolik mělo wattů, ale pamatuju si, že si k tomu Alan koupil nějakou krabičku na zkreslení. Myslím, že to byl Overdrive od Bosse, ale ruku do ohně bych za to nedal. Já jsem něco takového nepotřeboval, protože moje kombo mělo spoustu digitálních efektů, které dokázaly dát krásné zkreslení.

Zbývalo tedy vyřešit otázku zpěvu a basy. Nakonec se vyplatily Alanovy kontakty v základní škole a ředitel, pan Hula, mimochodem veliký hudební nadšenec, nám půjčil dva staré odposlechy a malý mixážní pult. Do toho jsme mohli zapojit jak basu, tak mikrofon.

Potom jsme sehnali zkušebnu. Tou se staly buňky na sídlišti. Byl to domeček, který naši otcové postavili tak, že dali dohromady dvě stavební buňky a smontovali je. Dneska to tam vypadá trochu jinak. Dřív tam nebylo zastřešené posezení a nebyly tam záchody a tekoucí voda. Teď se tam konají nejrůznější oslavy narozenin, silvestry a každý rok tam s veterány války za nezávislost pořádáme Lan-Párty s počítači.

Do budoucna se s buňkami počítá jako s obecním úřadem, hradem, či zámkem. Ještě jsme se nedohodli na tom, jestli budeme monarchie, císařství, nebo autonomní republika, až jednou vyhlásíme nezávislost na Troubelicích.

Následovalo asi pět zkoušek, během kterých jsme pořád dokola omílali dvě písničky-song z pulp fiction a Smells like teen spirit od Nirvany, a ještě k tomu blbě.

To bylo všechno, dál jsme se nikdy nedostali.

Vlastně jo, s Romanem jsme napsali náš úplně první text v historii a udělali jsme písničku. Byl to ploužák a bylo to…asi to nebylo úplně nejhorší, ale na zadek byste si z toho taky nesedli.

Pamatuju si, jak jsme z toho byli tak hotoví, že jsme to natočili na Alanův mobil (tehdy snad Nokia 33nevímkolik) a když jsme večer šli do hospody, tak jsme to dali poslechnout barmance. To byla mladá holka, která tehdy zpívala v nějaké kapele. Vzala si Alanův mobil, ze kterého se ozývalo jenom: Chrrrrrrrr, hrrrrrrr a pokývala hlavou, že dost dobrý. Tohle byl okamžik absolutního blaha. Písnička se jmenovala slzy štěstí a v refrénu se zpívalo: Slzy štěstí stékají po tvé tváři, která tak radostně září, nebo nějak tak. Už ani nevím, co jsme tím chtěli říct.

Romanovy bicí v buňkách...

Celá kapela. Zleva: Alan, Já, Roman, Michal...

Roman...

Komplet...

Potom se Alan domluvil s klukem, který měl aparaturu, že si přes to zkusíme zahrát. Domluvila se na to tělocvična na troubelické základní škole. Pamatuju si jenom to, že tam přišel Drábek. To byl kluk z vedlejší vesnice, který se už taky pokoušel hrát na kytaru. Vůbec jsem nechápal, která bije, ale pomalu mi to začínalo docházet-on byl moje náhrada.

Už si to opravdu nepamatuju přesně, ale začal jsem mít spory s Alanem a předpokládám, že to bylo kvůli nějaké kravině, ale musel jsem z kola ven. Oni mi nejdřív přímo neřekli, že mám odejít, ale že si s námi Drábek zahraje pár písniček jako třetí kytarista. Já jsem se asi nějak nasral a odešel jsem. Roman zůstal a to byl ten okamžik, kdy jsme se rozdělili.

Roman s nimi zůstal hrát a já jsem byl sám. Už si ani nepamatuju, co jsem cítil, ale asi mě to hodně mrzelo.

Co vím, tak dali dohromady pár převzatých písniček a vydrželi několik měsíců. Michal pak přestal hrát. Nikdy se to nenaučil a podle mě ho to ani moc nebavilo. Od té doby jsem ho viděl možná jednou. Alan dál hrál a stal se z něho slušný kytarista. Dneska hraje v zábavové kapele Eazsy a je profesionálním hasičem. Spolu jsme toho zažili víc než dost a určitě se o něm ještě zmíním.

A Roman? Počkejte si…

Deník snílka je i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Já v jistý době koupil sobě trubku lacinou...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz