Holešov...

18.01.2018 18:13

30.5.2009, to je datum největšího zářezu s kapelou Fly. Už od samýho začátku, co píšu blog, některý události trochu upravuju. Občas je potřeba někde trochu ubrat. Důrazně však upozorňuju, že nikdy nepřidávám. Mě na tom až tak nesejde a klidně bych se s vámi podělil o naprosto všechny šílenosti, co jsem zažil. Můj život ale není žádná one man show, právě naopak, většinu jsem toho zažil v kolektivu. Jsou ale věci, co by měly zůstat pouze ve vzpomínkách.

Pokaždé se nejednalo o něco mimo zákon, ale často jsme se pohybovali dost na hraně a nerad bych někoho poškodil tím, že to tady zveřejním, a ještě k tomu svým pohledem. Občas ale udělám výjimku a něco pustím. Proto vám taky dneska povím o tom, jak jsme jednou tu pomyslnou hranu o kousek překročili.

Pamatujete si na rok 2007 a dobrodružství ve Skotsku? Jak jsem se nešťastně zamiloval a jak to dopadlo? Moje první láska, Iva, byla z Holešova, a právě k tomuhle městu se měly ubírat moje následující hudební kroky. V roce 2008 jsme s Thermitem hráli v Chropyni, což nebylo zase tak daleko, ale Iva nepřišla, i když jsem ji zval. (Díky bohu, že nepřišla, vzhledem k tomu, jak ta akce dopadla.) V roce 2009 už po mým srdíčku dávno šlapala jiná, která za to nestála a na Ivu jsem už skoro zapomněl. Tyhle vzpomínky ožily až v Holešově, ale k tomu se ještě dostaneme.

Na akci jsme byli pozvaní kapelou s totálně punkovým názvem: Krajíc chleba! Jo, je to ukrutnej název. Už si nevzpomínám, jak na nás přišli. Pamatuju si jenom to, že jsem si začal psát s jejich kytaristou, jehož jméno už jsem bohužel taky zapomněl. Mělo to ale proběhnout formou koncertu na oplátku. My jsme tedy měli zahrát u nich a oni potom u nás.

Na cestu jsme vyrazili dvěma auty. To první byla Adamova Felicie, ve které jsme jeli kapela, plus náš bedňák Ondra. V druhým jel budoucí řidič Korea punk Jura a moje ségra Alča. Po cestě jsme se klasicky začali házet do nálady, což nejvíc odnášel Adam, kterej jako řidič nikdy nepil.

Někde před Šternberkem jsme se málem vybourali. Hanes zahlídl velikou ceduli litovelského pivovaru a tu jsme rozhodně museli mít. Adam, vyděšen povykem, dupnul na brzdu a řidič auta jedoucího za námi brzdil snad i očima. Tehdy moc nechybělo a ta dodávka naši Felici sešrotovala. (Idioti na druhou jsme tenkrát byli, vím to moc dobře.)

Fly na cestách...

Do Holešova jsme tedy dorazili ve velice povznesené náladě, což obvykle znamenalo problémy. Moc tomu nepřidali ani kluci z Krajíce chleba, se kterýma jsme se okamžitě pobratřili. Nevím, jak to tam vypadá dneska, ale klub byl tehdy v kině, který se nacházelo kousek od náměstí. V podstatě se jednalo o předsálí, kde bylo něco jako pódium.

Kluci z pořádající kapely nás navedli zezadu, kde bylo parkoviště, rampa a taky přístup do zázemí pro kapely. Během bratření s Krajícem chleba, jsme si nachystali pódiovku a potom se vydali na průzkum okolí. Dost nás potěšilo, že jsme na náměstí objevili plakát na večer. Byl velikej. Takový to kartonový monstrum, co se všude vyvěšuje, když do dědiny přijede cirkus. A on vážně přijel. V naší podobě rozhodně ano.

Plakát na akci a Hanes...

Chystání podia. Pod podiem Ondra klopí lahváče...

Před koncertem...

Pořadí bylo jasně daný: My první a Krajíc chleba jako domácí po nás. Tak se nakonec i stalo a když jsme to kolem deváté odpálili, byl už plnej barák. Tím myslím doslova. Ano, pro místní jsme byli neznámá kapela, takže jsme neměli stovku pařících jako domácí, ale bylo plno.

Z našeho vystoupení si už klasicky nic nepamatuju. Vím jenom to, že někdy na konci se Steny posadil za bicí a Adam vzal do ruky mikrofon a hráli jsme něco, těžko říct co. Po nás už Krajíc chleba a jestli jsem díky tomu jejich názvu čekal něco strašnýho, tak opak byl pravdou. Kluci hráli skvěle a lidi je žrali. Na konci jejich vystoupení jsme tam vletěli i my a společně jsme si dali Ájééé od Punk Floidů. Upřímně, pevně doufám, že neexistuje záznam.

Pak se začaly pořádat soutěže v pití piva na ex a další lidová zábava. Já jsem se toho ale neúčastnil, protože jsem dostal toulavou. Poprvé jsem si totiž vzpomněl na Ivu a vydal jsem se k jejímu domu. Tam jsem pár minut postával a přemýšlel, co dál. (Bylo hodně po půlnoci.) Nakonec jsem dostal rozum a srovnal si to v hlavě. Nechtěla mě vidět a už měla jinej život. A právě té noci pro mě moje první láska nadobro umřela. Zabil jsem ji sám v sobě a odešel jsem. Odešel jsem a přísahal, že už se nikdy nevrátím. Už je to téměř osm let.

Když jsem se vrátil, tak zrovna končila jedna ze soutěží a začínal se tam rozjíždět strašnej bordel. Ten trval ještě hodinu, než někdo rozumnej celou akci důrazně ukončil. My jsme naštěstí měli dost rozumu na to, že jsme zavčasu stihli všechny věci natahat do aut. Mimo Adama a řidiče druhýho auta Juru, bychom to potom už rozhodně nezvládli.

Ten zásek, o kterým jsem mluvil na začátku, ten nastal při našem odjezdu. My jsme si totiž předtím nevšimli, že naproti zadnímu vchodu sídlí místní Městská policie Holešov. To jsme nemohli nechat jenom tak. Někdo navrhoval, abychom stanici silou obsadili, opevnili se tam a vyhlásili nezávislost. Na kom a k čemu by nám to bylo, nad tím jsme tenkrát moc neuvažovali.

Naštěstí někdo zasáhnul. Nejspíš to byl někdo střízlivej a zatrhnul nám to. Proto bylo přikročeno k plánu B: Když to nemůžeme obsadit, tak to alespoň pokoříme. Jak jsme si ujednali, tak jsme taky vykonali. Postavili jsme se pěkně do řady a slavnostně jsme to tam celý pomočili. (Ano, i bez toho, aniž by mi to někdo psal, dobře vím, že jsme byli idioti.)

Potom jsme naskákali do aut a vydali se na cestu domů. Jura s Alčou odjeli celkem v pohodě, ale my jsme měli problém. Začali jsme se tam totiž hlasitě dohadovat, kdo pojede vepředu. To jsme nakonec vyřešili tím, že jsme si tam posedali všichni. (Ano, pořád idioti, co zaslouží na držku.)

Samozřejmě přišlo to, co zákonitě muselo přijít. Jak jsme totiž stáli před tou policejní stanicí a křtili jsme ji, tak jsme si nikdo neráčili všimnout, že tak konáme pod kamerami, který čučí přímo na nás. Takže jsme neujeli ani pár set metrů a dohnalo nás komando s blikajícíma modrýma majákama. Bylo jasný, že tenhle boj jsme prohráli a Adamovi nezbylo než poslušně zaparkovat.

Jedinej z nás, kterýmu se nějakým zázrakem podařilo dostat se na zadní sedačky, a ještě se připoutat, byl Hanes.

Já, Steny a Ondra jsme byli propletení kolem Adama, a to bylo složitější. Až jsem se dostal ven, tak mi plně došlo, jaký manévry jsme spustili. Dvě auta státní a dvě městské policie, to bylo celkem slušný.

Co mě ale dostalo, policajti z nás měli solidní srandu. Čekali jsme, že na nás vlítnou a dají nám co proto, ale k tomu nedošlo. Když dali Adamovi s Jurou dýchnout a zjistili, že jsou střízliví, tak jim jenom vynadali a nechali je být.

Adam navíc dostal otázku: Pane řidiči, kolik osob smí jet ve vozidle vepředu? Adam: Pouze dva. Správně, pane řidiči a kolik vás tam jelo? Adam: Pouze pět. Správně, pane řidiči. Jak jste se tam sakra všichni vešli? Adam: Nemám tušení, pane praporčíku, nemám tušení.

Ondra to odnesl nejvíc. Jemu jedinýmu totiž bylo na kamerách vidět do obličeje a proto, prý preventivně, dostal za celou partu pětikilo pokutu. Nakonec nás pobavili samotní policisté, když jeden z nich schovával alkohol tester do kufru a druhej ho omylem praštil dveřma, který chtěl zavřít. To byla celkem groteska.

Nutno však dodat, že chlapi v uniformách nás mohli osolit mnohem víc a neudělali to. Dodneška si to tak úplně nedokážu vysvětlit. Možná jim to přišlo ještě vtipnější než nám. Tenkrát jsme je i tak nesnášeli, ale s odstupem času velikej klobouček.

Po dopadení policií. Zleva Adam, Ondra, Já, Steny a Jura. Dole Hanes...

Co se týče toho, jak jsme se chovali, tak teď už nad tím kroutím hravou. Byli jsme prostě magoři a nechápu, že jsme nějakej z těch průserů neodnesli víc. Tahle akce ale byla jedna z nejlepších, co jsem s Fly zažil. Potom už to totiž začalo jít do kopru.

Myslím, že to bylo i naposledy, co jsem viděl Ondru. Toho jsem od doby, co píšu o Fly, dost opomíjel a to neprávem. Ondra s námi totiž byl od začátku a udělal dost práce. Nikdy neodmlouval, když ho někdo pro něco poslal a byl to dobrej kamarád. Všechno to pro nás dělal zadarmo a s nadšením.

V noci, na konci léta, roku 2013, šel Ondra po cestě mezi Šumperkem a Bratrušovem a usnul na cestě, kde ho přejelo auto. Tohle je oficiální verze tak, jak jsem ji slyšel. Druhá verze zní, že ho ještě předtím srazilo jiný auto a řidič ujel. Netroufám si tvrdit, kde je pravda a Ondrovi to život nevrátí. Když budete od Šumperka přijíždět do Bratrušova, po pravé straně má pomník.

Kamarádi mu ve studiu Davida Spilky v Olomouci složili a nahráli písničku na rozloučenou. Zpívá ji náš basák Hanes. Mrzí mě, že jsem se toho nemohl nějak zúčastnit, ale o všem jsem se dozvěděl až skoro rok po tom, co se to stalo.

Nebudu si hrát na to, že jsme s Ondrou byli nejlepší kamarádi, na to jsme se znali moc krátce. Něco jsme spolu ale zažili a nebylo toho málo.

Písnička se jmenuje: Nechám tě jít a odkaz na youtube máte dole pod článkem…

 

 

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

 

Diskusní téma: Holešov

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz