Company útočí...

05.09.2015 20:03

Přiznám se na rovinu, že jsem se strašně těšil na to, jak budu z rukávu sypat historky z hasičů. Poslední týden jsem nad tím ale přemýšlel a došlo mi, že drtivá většina našich zážitků je nepublikovatelná. Morava, dobrovolní hasiči a parta kluků, kteří právě dostali občanky. Co myslíte, že jsme mohli dělat? Abych ale tohle období mého života úplně neošidil, pokusím se napsat aspoň něco.

Pamatujete si, jak jsem vyprávěl o vypuštěné požární nádrži? Někdy v polovině deváté třídy přišel můj spolužák Michal s tím, že mamka jednoho kámoše z osmičky v Troubelicích zakládá mladé hasiče a že to bude stát za to. Prý tam budou luxusní roštěnky a tak podobně. Nebyly!

 Já jsem z toho byl v rozpacích. Přece jenom jsem před časem troubelické hasiče sabotoval. Oni ale naštěstí moji diverzní akci přešli bez jakékoliv poznámky. Tak jsem se stal součástí extrémně výjimečného požárního družstva s názvem: Company!

Nás pět ve stejných dresech-tvrdé jádro Company. Vpravo dole kouč Franta...

Tvořilo ho šest kluků z Troubelic a okolí a velel nám kouč Franta. Název vznikl na brigádě v lese, kde jsme vystoupili z Avie a Franta na nás houkl: „Company, za mnou!“ Později si nechal vytisknout vizitky s nápisem: Kouč SDH Troubelice! Tak to vlastně všechno začalo.

Já jsem byl proti svojí vůli zvolen kapitánem družstva a tím začala moje éra obsírání každého průseru, kterého jsme se kolektivně dopustili.

První rok jsme běhali štafety a požární útoky v dětské kategorii, kam jsme věkově spadali, což nás moc nebavilo. Pamatuju štafetu v Dolních Studénkách. Všechno klaplo, na časomíře svítil čas, který nás katapultoval na stupně vítězů, radostně jsme skákali, já jsem si v euforii sundal z hlavy helmu, vyhodil ji do vzduchu, rozhodčí zvedl červený praporek a byli jsme diskvalifikováni.

Dostal jsem pojeb od vedoucí, že jsem idiot, že jsem si sundal helmu před hvizdem. Schoval jsem se do Avie a brečel.

O rok později už nám bylo šestnáct a běhali jsme za muže. Všichni už jsme dávno věděli, co je to alkohol a bavilo nás to. Začínala sezóna a probíhala okrsková soutěž v Pískově. Konverzace mezi mnou a starostou sboru, kterému jsme začali říkat: Kérky S.R.O., protože to byl kokot:

Kérky: „Mazej na štafetu!

Já: „Nejdu! Nepřelezu bariéru a mám kocovinu.

Kérky: Koukej padat na tu podělanou bariéru!

Já: „Jdi si tam sám.

Kérky: „Neštvi mě a mazej tam!

Já: „Jdi už do prdele!

Kérky: „Tohle jsi posral!

Než jsem se stačil nějak vzpamatovat z toho, co jsem provedl, přišel kouč, nabídnul mi placatku slivovice a řekl: „Gratuluju. Jsi první, kdo kdy poslal starostu do prdele.“ Smál se jako dítě, které dostalo zmrzlinu.

Na štafetu jsem nakonec nešel a přesto jsme všechny porazili a postoupili.

O rok později soutěž v Kolšově. Běželi jsme požární útok, udělal jsem na béčku uzel a bylo hotovo. Seděli jsme v Avii a kalili slivovici. V tom přišel kouč, že jedeme do Lesnice na další soutěž. Sice jsme byli nezpůsobilí, ale souhlasili jsme a po cestě jsme dál kalili slivovici abychom byli ještě nezpůsobilejší.

V Lesnici jsme měli co dělat, abychom se dostali z auta a vyjeveně jsme koukali na trať. Dvacet družstev před námi ji přetvořilo v tankodrom. Přesto jsme se v podroušeném stavu seřadili na start a vyrazili do boje. K všeobecnému úžasu jsme si doběhli pro pohár za třetí místo!

Do dneška si nejsem schopný rozumně vysvětlit, jak se nám to podařilo. Z této akce si ještě vybavuju, že jsme po cestě domů zabloudili na nějakou soukromou cestu, přes kterou byla závora, kolem které byl omotaný řetěz. Jsme přece hasiči a v žádným případě to nebudeme objíždět! Dali jsme hlavy dohromady a vymysleli geniální plán. Kouč, jeho exekutor, vzal pákovky a řetěz letěl do škarpy. Asi za týden z toho bylo haló, protože to patřilo nějakému místnímu potentátovi a někdo nás viděl a nahlásil.

Jednou nás podělal náš parťák Kosťa. Měli jsme mezi sebou gentlemanskou úmluvu, že jestli se někdy jeden z nás nedostaví na soutěž, bude pohozen do požární nádrže. Kosťa si takhle jednou nepřišel a nechal nás ve štychu, takže byla vypravena trestná výprava.

Kosťu jsme zastihli kousek od nádrže s jeho dívkou. Následující události proběhly nějak takto: Chytili jsme Kosťu, on nechtěl jít, v tu chvíli mezi nás skočila jeho dívka a Kosťa jí ve snaze zasáhnout jednoho z nás, uštědřil slušný pravý hák, a to přímo do nosu. Od té doby ho chuděra měla křivý snad ještě víc než předtím, a to vážně bylo co říct.

Můj konec v Company přišel, když mi bylo osmnáct. Nemá smysl řešit, proč jsem odešel. Chvíli potom se ale Company rozpadli. Vyostřily se vztahy s vedením sboru a stalo se to, co se jednou stát muselo. Díky tomu došlo k obnovení hasičského sboru a výjezdové jednotky v sousedním Medlově, kde odpadlíci z Troubelic našli útočiště. O pár let později jsem se tam k hasičům na chvíli vrátil i já.

Historek by za ty tři roky vyšlo na samostatnou knihu. S ohledem na účastníky a povahu všech našich činů ale asi bude lepší, když zůstanou jenom v našich srdcích. Chápu, jak to na vás všechno působí. Říkáte si: Děti, chlast a nezodpovědný chování. To máte samozřejmě pravdu. O tomhle ale dobrovolní hasiči vždycky byli. Kromě toho jsou tu ale i další věci jako třeba přátelství, odvaha, nasazování života a zdraví a věnování téměř veškerého osobního času pomoci druhým. To všechno zadarmo a většinou bez jakéhokoliv vděku.

Nevím jak ostatní, ale já nikdy nezapomenu. Až teprve v hasičích jsem poznal, co je to kamarádství a pravá rodina a tímto bych chtěl všem poděkovat za nádhernou etapu mého života. Přesto, že skončila, jak skončila, byla a navždy zůstane legendární.

Tak sbohem v pekle, Company...

Deník snílka je i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Company útočí...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz