Příští stanice Peklo, konečná stanice...

23.03.2017 09:28

Tohle bude taková vsuvka do příběhu. Tahle akce totiž oficiálně neproběhla a nikdo nám ji nemůže dokázat. Neexistuje o ní žádná zmínka, abych ji mohl datovat. Bylo to něco, čemu dost možná ani nebudete věřit, ale vážně se to stalo. Většina účastníků je pravděpodobně stále ještě naživu, svědků ještě existuje opravdu dost. Nikdo vám to však nepotvrdí a budou přísahat, že se to nestalo a nikdy tam nebyli. Z této akce existovalo pár fotek, ale už jsem bohužel žádné nedohledal. Asi je to i dobře. Není tělo, není zločin.

Po celé sérii úletů byla kapela Thermit u šternberské veřejnosti a přilehlého okolí v nelibosti. Kdyby se ale všichni ti, kdo nás neměli rádi, dozvěděli, co se událo ve šternberském Vincentinu, nejspíš by uspořádali pogrom!

Vincentinum je domovem dětí s různými druhy postižení. Taky, myslím, slouží jako chráněné bydlení a řekl bych, že má ještě dost dalších účelů.

Pokud čtete můj blog od začátku, tak jistě víte, že jsem od mala jezdil na tábory. Nejdřív na zimní do Cakova a potom na letní do Velké Kraše u Vidnavy. Jeseníky se na dlouhou dobu staly mým domovem a prakticky jsem tam vyrostl. Na těch táborech jsem zažil i několik povodní, včetně jedné veliké spojené s evakuací celého tábora.

Tam jsem potkal Romana, se kterým se pojila většina mého hudebního života. Zažil jsem tam spoustu krásných zážitků i pár ošklivých. Ten nejhorší nás čekal na stezce odvahy, kde jsme našli oběšeného myslivce. Nějakou dobu trvalo, než vedoucím docvaklo, že ten super oběšenec, o kterém všichni mluví, rozhodně není součástí stezky. Z téhle smutné události se zrodila legenda o duchovi myslivce, která se tábora drží snad dodnes.

Ošklivou událostí bylo vážné zranění jednoho z našich vedoucích. Došlo k tomu při přípravě jedné ze soutěží. Tohle můžu popsat přesně, protože jsem to viděl na vlastní oči. Vedoucí chystali překážkovou dráhu, kde byla mezi stromy natažena dvě lana. Jeden z vedoucích chtěl vyzkoušet pevnost spodního lana, stoupl na něj a následně se ho chytil i rukama. Neuvěřitelná pitomost, která by snad nenapadla ani nás v našem věku! Při vší úctě k němu, tohle byla do nebe volající hloupost.

Vidím to jako dneska, jak se na tom laně převažuje a padá hlavou na tvrdou zem. Nárazem okamžitě ochrnul na celé tělo od hlavy dolů a jenom sebou škubal a my se na to dívali. Tam jsem poprvé viděl zblízka přistávat záchranný vrtulník. Už nikdy jsem toho vedoucího neviděl, ale slyšel jsem, že byl dlouho na vozíčku. Nakonec se z toho prý nějak dostal, ale jistě to říct nedokážu.

S Romanem jsme na tom táboře byli jako instruktoři a byl to náš poslední tábor. To mi bylo patnáct. Na tomto táboře jsem se rozhádal s hlavní vedoucí Janou. Byli jsme první rok instruktoři a dělali jsme bordel, o tom žádná a tohle byl náš díl viny na tomto ročníku. Hlavní vedoucí Jana ale v tu dobu svým chováním už štvala dost lidí a spousta z nich potom i přestala jezdit. Nevím, jestli měla frustraci z vlastního života nebo co a vybíjela si to na vedoucích a instruktorech.

Já už jsem si ale přestával všechno nechávat líbit a byl jsem pro ni problémem. Bylo to v době, kdy jsem skončil na základce, kde mě celé roky mlátili a začal jsem rány rozdávat, takže jsem odmlouval, protestoval a podobně. Při závěrečném ceremoniálu mi to Jana dala sežrat.

Poslední den před odjezdem se rozdávaly diplomy a nějaké balíčky na cestu. Mě si Jana nechala na konec, aby mě mohla před celým táborem ponížit. Slavnostně mi předala diplom se slovy, jak jsem ji strašně zklamal a lituje toho, že mě vzala jako instruktora. Ten diplom mám někde schovaný a je tam něco ve smyslu: Kubovi za nepomoc!

Nikdo z těch desítek nastoupených lidí, co jsem s nimi prožil dětství, neřekl ani slovo! Hodně z nás se ten poslední rok nepředřelo, ale bylo třeba na někoho ukázat prstem a tím někým jsem byl já. Tohle jsem nedokázal překousnout a už nikdy jsem na tábor nejel. Společně se mnou to zabalil i Roman.

Pointa toho, proč se vracím tolik let zpátky, je taková, že tyhle tábory nebyly jenom pro zdravé děti. Společně s námi jezdily i děti ze šternberského Vincentina. Tělesně i mentálně postižení. Samostatnou kapitolou pak byli autisti.

Pamatuju si, že se nám kvůli tomu dost dětí na školách smálo. My jsme na to ale byli hrdí a měli jsme naše Vincáky rádi.

Pamatujete, jak jsem kdysi popisoval soutěž, kterou na táboře vyhlásila naše vedoucí Blána? Byl tam takový stožár na lano a kdo na něho vylezl, měl dostat stovku. Já to vyhrál a dostal jsem stovku hřebík! Tahle Blána pracovala právě ve Vincentinu. Byla docela rockerka a motorkářka a domluvila, že dětem na Vincek přijedou motorkáři ukázat motorky. K tomu ji ještě napadlo, že by bylo fajn mít nějakou tu hudbu. Když už se z toho stal motorkářský sraz, tak hudbu pěkně od podlahy. A jelikož jsme se viděli na jedné z prvních akcí Thermitu, na litovelském majálesu, bylo jasné, kdo na tom srazu bude hrát. S námi měla vystoupit ještě jedna kapela z Troubelic. Už si nepamatuju název, ale většina členů dnes tvoří zábavovou kapelu Ježkovci.

Odehrálo se to někdy na podzim 2008. Sbalili jsme se a dorazili na místo, kde jsme se s Romanem po letech shledali s lidmi z táborů. Areál Vincentina je dost rozsáhlý, ale i tak jsme neměli tušení, kde budeme hrát. Původně jsme mysleli, že na nádvoří, ale potom přišel šok. Blána nás totiž zavedla do místní kaple a nechala nás tam se slovy: „V Bibli není napsaný, že Ježíš neposlouchal heavy metal!

Stáli jsme tam snad deset minut a koukali se střídavě na sebe, na všechny ty svaté obrázky a na oltář. No a pak jsme se všichni začali nekontrolovatelně smát. To nám zabralo dalších asi deset minut. Během toho nám došlo, že si Blána nedělá legraci a myslí to vážně.

První kapela se chystala a my jsme urychleně vyrazili hledat Blánu. Našli jsme ji na nádvoří uprostřed skupiny nebezpečně vypadajících motorkářů. Tam jsme se jí snažili politicky vysvětlit, že jsme pro každou špatnost, ale tohle už je moc. V potoce už uběhlo dost vody od doby, kdy nás slyšela naposledy. Na majálesu v Litovli zněly texty jako: Couvej, nebo dostihne tě pád! Nebo: Už tu zas jsou. Teď jsme zněli spíš jako: Archanděl, pekelný oheň sténá! A to raději nepočítám Dlouhou Loučku. (Jo, pořád jsme tu hovadinu hráli! Z nějakého důvodu to pořád mělo úspěch.)

Tohle mělo znít ve vysvěcené kapli! Mokrý sen každého satanisty! Naše námitky se nesetkaly s pochopením, takže jsme se vrátili zpátky do kaple s nepořízenou. Tam jsme s hrůzou zjistili, že za těch patnáct minut, co jsme byli pryč, se stihl fotograf Aleš přes internet nechat vysvětit a oddat Erika se Sláďou! (Bez prdele!)

Tím to ale ještě ani zdaleka neskončilo. První kapela odehrála a sklidila aplaus. Potom jsme šli na řadu my. Začalo to tím, že si Roman postavil bicí za oltář! Když jsme to odpálili písní Archanděl pekla, Erik se postavil za ten oltář a někdy v půlce písničky z něho sebral kříž a začal s ním divoce mávat. To vyvolalo hlasitý aplaus.

Korunu tomu nasadili motorkáři, kteří si posedali do lavic a mohutně nás v tom podporovali. Musím přiznat, že jsem z toho všeho byl v šoku. Když jsem ale viděl radost v očích těch lidí, kterým život vzal, co mohl, tak si s odstupem času říkám, že to sakra stálo za to!

Když si na konci jeden z vychovatelů půjčil Sláďova Gibsona a s jednou z dívek na vozíčku zazpívali Zabili zabili z mojí milované Balady pro banditu, chtělo se mi brečet. Správní chlapi ale pláčou jenom potmě.

Uvědomuju si, že pokud tohle bude číst někdo, kdo postrádá smysl pro humor, je idiot, nebo třeba náboženský fanatik, nejspíš nás odsoudí. Nám to ale za tu radost v jejich očích stálo!

Taky bych řekl, že jsme si tím nejspíš vystavili jednosměrnou jízdenku do těch nejtemnějších koutů pekla.

Na tohle měl Erik názor, že pokud peklo vypadá tak, jak ho popisuje Aleš Brichta, tak snad abychom už jeli. Roman zase nikdy nepřestal tvrdit, že má echo, že ho v nebi nechtějí a v pekle se ho bojí, takže asi bude žít věčně. Po letech přišel s novou verzí, že prý do pekla musí, že tam musí udělat pořádek. Věřil tomu, že až se tam ukáže, ďábel sesedne z trůnu, poklekne a řekne: „Vítej zpátky, mistře.

Naše osudy ukáže čas. Jestli jsme ale vykonali alespoň něco dobrého, bylo to tohle...

Deník snílka je i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Příští stanice peklo, konečná stanice...

dodatek

Lukáš Válek 25.03.2017
hystý příběch,a jinak já jsem také velice sklamaný s toho že jsem přišel kvůly jedné kámošce o mnoho hodin vydeozáznámů a hlavně památečních fotek ale co výme do budouucna ?třeba něco jako ajták seženu :D

Re: dodatek

Lukáš Válek 25.03.2017
hustý: voprava

Re: dodatek

Autor 04.04.2017
Vole, ty se hlavně jako ajťák nauč psát! :-D A jinak jo, ty jsi toho měl dost a kdybys něco pohledal, bylo by to skvělý... :-)

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz