Korea punk vstávají z popela-Part 2...

09.12.2018 17:01

Minule jsme skončili ve chvíli, kdy po mě ve studiu David chtěl, abych na kytaru a pěkně s metronomem, nahrál základy pro bicí. Asi hodinu jsem se pokoušel o první písničku, vážně jsem se snažil, ale bylo to marné. Kde nic není, tam ani smrt nebere.

Dopadlo to tak, že se na mě David soucitně podíval a řekl: „Vyser se na to, zítra to nějak nahrajete spolu.“ Co si o mě myslel ve skutečnosti, na to jsem se ho nikdy nezeptal. Muselo to ale být něco ve smyslu: Ty vole, co mi to sem zase vlezlo za dementy.

Takže jsme jeli neslavně domů s tím, že se vyspíme a ráno tomu nakopeme prdel. Bylo mi mizerně. Došlo mi totiž, že to nebude tak snadné, jak jsme si to malovali.

Ráno jsme sedli na vlak a znovu zamířili do Olomouce. David už měl v nahrávací místnosti nachystanou ukrutně drahou bicí soupravu, (minimálně pro nás byla drahá) na kterou měl Roman nahrávat. Jediné, co měl mít svoje, byly paličky.

Začali jsme nahrávat. Začalo se tím, že David nazvučil bicí, Roman se rozehrál a šlo se na věc. Oba jsme měli sluchátka, Roman to odklepal a já jsem mu do sluchátek hrál doprovodnou kytaru.

Sice jsme byli nervózní, jak nám to půjde, ale kupodivu to nebylo až tak hrozné, jak jsme se obávali. Ve chvíli, kdy jsme nebyli svázaní s metronomem, jsme byli za hvězdy. Samozřejmě si dělám legraci. To, že jsme nedokázali hrát s metronomem, o našich dovednostech ledacos vypovídalo. Ale sakra, hráli jsme punkrock, co je komu do toho, jak jsme to nahrávali?

Někdy večer jsme měli hotovo a naše sebevědomí bylo někde jinde než předchozího dne. Měli jsme nahrané bicí pro všech jedenáct písniček a cítili jsme se skvěle. S Davidem jsme si za ten den vytvořili skvělý vztah a přestali jsme se ho tak bát. Od té doby jsme ho už nebrali jako hvězdičku, kterou známe z televize, ale jako zvukaře a později i kámoše, který se nám vždycky snažil poradit a pomoct.

Hned ten první den se mi tam bohužel stala i poměrně nepříjemná věc, ztratil jsem peněženku se třemi tisíci korun. Tři tisíce je pro mě hodně peněz i dneska, natož tehdy.

Někdy v tom roce 2009 mě začaly přepadávat bolesti hlavy. Ze začátku to přicházelo čas od času, ale po nějaké době to přerostlo v něco nesnesitelného. Než jsem se odhodlal jít k doktorce, už to dost bolelo. Nemohl jsem spát, nemohl jsem se na nic soustředit.

Nejhorší na tom bylo, že doktoři nevěděli, co se mnou mají dělat. Chodil jsem od jednoho specialistu ke druhému, napojovali mě na nejrůznější přístroje a udělali spoustu vyšetření. Všechno bylo v pořádku, technicky vzato se mnou nic nebylo. Hlava mě ale bolela víc a víc.

Došlo dokonce i na to, že jsem byl někde v nemocnici, na nějakém přístroji, který mi skenoval hlavu. Dostal jsem strašný strach, že to je vážné, protože jsem v té době dost pil a dělal spoustu dalších věcí, které mému zdraví zcela jistě neprospívaly. I tohle vyšetření ale vyšlo negativně.

A potom, už ani nevím, kterého doktora to napadlo, mě poslali na oční a zjistilo se, že jsem slepý jak patrona. Nejhorší na tom je, že mě nikdy nepřipadlo, že bych nějak špatně viděl. Dneska si to vůbec nedovedu vysvětlit. Zjistilo se, že jak se pořád snažím zaostřovat, tak moc namáhám ty svaly nebo co to je na spáncích a z toho ty strašlivé bolesti hlavy.

No a v době, kdy jsme natáčeli tu desku, jsem si měl jít vyzvednout svoje první brýle. Měl jsem na ně v peněžence tři tisíce. O přestávce při nahrávání jsme s Davidem a Romanem byli na obědě v restauraci, která stála kousek od studia a byla to domácí hospoda Calibosu. Pamatujete ještě, jak jsme v Chropyni hráli s Thermitem s Calibosem? Tehdy už s nimi nebyl Mirek Spilka Davidův tatík.

Byla to především moje hloupost. Zaplatil jsem a peněženku jsem si zastrčil do zadní kapsy kalhot. Když jsme se zvedli, tak mi pravděpodobně vypadla a zůstala ležet buď na lavici, nebo na zemi. To, že mi něco chybí, jsem zjistil až ve studiu a utíkal jsem zpátky. Od doby, kdy mi vypadla, mohlo uběhnout maximálně pět minut. Doběhl jsem tam, na svých místech pořád seděli ti samí, co před chvílí, ale peněženka nebyla. Všechny jsem obešel včetně hospodského, ale nikdo nic údajně neviděl.

Jasně, byla to hlavně moje chyba, ale krádež zůstane krádeží a přes to nejede vlak. Pravdou je, že mě to tenkrát finančně hodně bolelo. Platil jsem celé nahrávání, protože Roman byl ještě student a musel jsem odněkud vytáhnout další tři tisíce na brýle.

Ale co, byl to rokenrol…

Deník snílka je i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

 

Diskusní téma: Korea punk vstávají z popela-Part 2...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz