Na pokraji slávy

26.01.2016 23:06

Na pokraji slávy se jmenuje deska šumperské kapely O5 a Radeček. Jedna holka, jedno dítě, jen tři slova... Znáte to. Možná si říkáte, co měla nebo má popová kapela společného s pankáčema jako jsme byli my s Romanem. Za prvé-měla a za druhé-hodně.

Jinak, ještě žiju a omlouvám se, že píšu až po třech měsících. Důvod, proč po tak dlouhé době, je prostý-Moc piju, málo spím a jsem moc líný. Taky jsem měl nějaký syndrom vyhoření nebo co. Prostě se mi nic nechtělo a jenom jsem se válel.

Pak se mi ale jednoho dne silně rozbušilo srdce. Nejspíš právě z toho, že moc piju, málo spím a jsem líný. Pak mi to všechno došlo. Co kdybych se jednou neprobudil a svět by zůstal ochuzený o všechny ty věci, co jsem zažil. To přece nemůžu dopustit, a proto jsem učinil zásadní to rozhodnutí, že jdu do sebe a budu se snažil psát víc a častěji.

Skončili jsme na našem posledním letním táboře. Když jsem se z něho vrátil, dozvěděl jsem se, že se rodiče budou rozvádět. Tohle období bych nerozebíral, protože to bylo to nejhorší, co jsem v životě zažil a nebylo to nic hezkého.

Měl jsem po základní škole, na jejímž konci se rozplynul můj životní sen. Když jsem učiteli řekl, že chci na hasičskou školu do Frýdku, tak se mi vysmál a já skončil v Šumperku jako stolař. Co bych taky chtěl s těmi známkami.

Nutno říct, že tady se objevil vážný problém. Učiliště je drsné místo a já to něho přišel zocelený rozvodem rodičů. Každý, kdo byl na vojně, vám řekne, že šikanu zažil jenom ten, kdo si ji nechal líbit. Stojím si za tím, že stejně tak to platí i v životě.

Podobně to bylo i se mnou. Zatímco na základce jsem se nechal mlátit, na učňáku jsem zaťal pěsti a postavil se na odpor. To byl ale docela průser, protože z otloukánka jsem se rázem stal problémovým žákem. Na českých školách totiž něco jako šikana neexistuje a když se někdo začne bránit, je problémový.

Takže jsem na učňáku párkrát zaťal pěsti a dostal po držce, ale pokaždé jsem z toho odešel s hlavou vztyčenou.

Bohužel, nebo snad bohudík, se taky začalo ukazovat, že jsem víc zásadový, než jsem si myslel. Náš mistr byl kovaný komunista a já jsem vedl třídní odboj. Tak se taky muselo stát, co se stalo. A sice to, že jsem na něho tak dlouho držkoval, až mě jednou nechal vyhodit ze školy. K jeho cti (pokud ji někdy měl) nutno říct, že mi stolařina opravdu nešla.

Můj první rok na učňáku tedy skončil neslavně, ale s jedním pozitivem. Dospěl jsem a od té doby už si na mě nikdy nikdo netroufnul.

Počkat, ty pozitiva vlastně byly dvě. Zase jsem potkal Romana! Došlo k tomu někdy po Vánocích, roku 2003 nebo 2004. U vlakového nádraží v Šumperku jsem nasedl na autobus do školy a najednou do mě někdo vrazil. Koukal jsem kdo to a on to Roman! Bylo mu dvanáct a jezdil do Šumperku na základku. Tam jsme taky po několikaleté známosti zjistili, že bydlíme kousek od sebe.

Následující tři roky se událo hned několik věcí. Tou první bylo, že jsem po roce nastoupil na učňák do Uničova. Z toho mě po roce vyhodili, protože jsem byl prý moc pankáč. Co si pod tím představit, jsem se nikdy nedozvěděl. Je ale pravda, že jsem si na zlost učitelům udělal číro.

Další věc byla, že jsme si s Romanem celé tři dlouhé roky plánovali, jak už jako konečně založíme kapelu a jednou budeme slavní.

Poslední událostí bylo, že jsem nastoupil na učiliště do Šternberku, a to jsem na jeden zátah vystudoval. Bylo to těžké, protože na cestě do školy stály tři podniky, ve kterých jsem strávil mládí. Nakonec jsem to ale zvládnul a škola pro mě skončila. Přežil jsem to, což se o jiných lidech z mého okolí, kteří učiliště nepřežili, říct nedalo.

Moc pankáč...

Ještě mám jednu pikantnost. Po tom, co mě vyhodili z uničovského učiliště, mi Taťka domluvil brigádu na strojírnách. Tam se mi stal vážný pracovní úraz. Celá ta story je ale ve finále hrozně legrační a probíhalo to nějak takhle: Stál jsem u police, na které ležela těžká ozubená kola. Ve chvíli, kdy jsem se natahoval pro pilník, jsem si jedno z nich shodil na nohu. Nic jsem necítil, tak jsem dělal, že se nic nestalo. V tu chvíli ale přiběhl na smrt bledý kolega: „Ty vole, jsi celej? To byla rána jako kráva.

Samozřejmě jsem byl za hrdinu : „V pohodě.“ Ale v tu chvíli už jsem začínal blednout a motala se mi hlava. Posadil jsem se, vyzul si botu a v té byla spousta krve. Sundal jsem si ponožku a ty vole, já nemám prst!

Pořád mě nic nebolelo a nechápal jsem, co se to vlastně stalo. Přiběhla zdravotnice a při pohledu na moji nohu se jí protočily oči a upadla do bezvědomí. To jako bez legrace! V tu chvíli se na scéně zjevil taťka a s klidným výrazem hasiče, který viděl hromady mrtvol a jiných věcí, mi v pohodě oznámil: „Tak ten už ti teda vážně nepřišijou.

V tu chvíli mě přepadl záchvat smíchu a všichni na mě hleděli jako na debila. Kdo se někdy ocitnul v šoku nebo viděl člověka v šoku, ten pochopí. Prdel je, že ti pitomci mi ani nezavolali sanitku a vezli mě sedmnáct kiláků do nemocnice osobákem! Tam mě vyhodili před vchodem a já s provizorně zavázanou nohou a prstem v kapesníku došel na recepci. Tam jsem službu konající sestře oznámil, že jsem se jako popral s medvědem a jestli by byli tak hodní a dali mě do kupy, nebo aby mi alespoň poskytli náčiní, abych to udělal sám, že si najdu na netu, jak se to dělá. Potom už si moc nepamatuju, protože se mi udělalo zle.

Výsledkem bylo, že mi navzdory děsivým prognózám mého otce, ten prst přišili. Nemůžu s ním ale hýbat a nemám v něm cit.

Poslední věc se týká poznámky o O5 a Radeček. Když totiž Romanovi konečně bylo patnáct, tak dostal první opravdické bicí. Byly to žluté Amátky a neměly žádný zvuk, ale sakra, byly to bicí! První bicí, které jsme v životě viděli a sehnal mu je Kamil, který byl v tu dobu bubeník O5 a Radeček a měl si brát za ženu Romanovu sestřenku.

Pak mu nasadila parohy nebo on jí, těžko říct, jak to bylo. Jisté je jenom to, že Kamil z Radečků odešel a odjel na Nový Zéland dělat těžko říct co. Nikdo už mu ale neodpáře, že natočil první dvě desky O5 a Radeček i se slavnými hitovkami jako jsou Praha a Kristian. V klipech k těmto písničkám ho dodnes najdete na internetu.

Ten rok jsem já dostal k osmnáctým narozeninám první kytaru. Byla to Ibanez GRG 170 DX, to si pamatuju naprosto přesně a byla nádherná...

Deník snílka je i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

 

Diskusní téma: Na pokraji slávy

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz