Období temna...

01.09.2015 00:54

Psal jsem, že pro mě základní škola byla noční můrou. Dneska už je to skoro dvanáct let od doby, co jsem z ní zmizel a proběhly, tuším, tři srazy. Nebyl jsem ani na jednom a nemám v plánu se účastnit žádného budoucího. Základka pro mě prostě byla jedna hnusná cela, která mě do života pěkně zocelila.

Dodnes netuším, proč po mě spolužáci tak šli. Možná proto, že jsem se moc dobře neučil. Největší důvod asi byl ten, že jsem patřil k těm nejmenším a nejslabším. Přece nebudete mlátit někoho, kdo je o hlavu vyšší než vy. Vyberete si toho nejslabšího ze stáda a pěkně mu to osolíte a nejlíp v přesile. Když míval nějaký spolužák narozeniny, vždycky donesl balíček bonbonů a rozdával je ostatním. Dodnes mám v hlavě vzpomínku, jak rozdávám bonbóny a spolužáci je po mě hází. Tohle možná bolelo víc, než pěsti.

Víte, děti dokážou ublížit mnohem víc než dospělí, to mi věřte. Můžete si říkat, že byli mladí a neměli z toho hlavu, ale ve mně zůstala pěkně hořká pachuť. Slyšel jsem i názor, že bych už to konečně měl pustit z hlavy. Já ale nikdy nezapomenu na hrůzu z každé cesty ze školy domů, kdy na mě čekali v uličce. Nezapomenu, kolikrát mě zatáhli do šaten nebo na záchod a sesypali se na mě. Nezapomenu na tu strašlivou nespravedlnost, kdy se za mě učitelé měli postavit a neudělali to. Nezapomenu na to, jak jsem se celou základní školu počůrával a rodiče mě vozili od jednoho psychologa k druhému. Nezapomenu ani na to, že mě tohle všechno stálo vzdělání, protože jsem měl ze školy hrůzu a už jsem se nikdy nenaučil učit a nakonec skončil jenom s učňákem. Nezapomenu na tu šílenou bezmoc z toho všeho.
Nikdo ze spolužáků do dnešního dne nebyl schopný mi říct: „Hele, byl jsem kretén, mrzí mě to.“ Nejsmutnější na tom všem je, že s tím nikdo vůbec nic neudělal. V troubelické škole totiž šikana neexistovala. Můj třídní učitel tehdy vynaložil značné úsilí, aby mě dostal na zvláštní školu a zbavil se mě. Tohle se mu naštěstí nepodařilo. Tenhle chudák to nakonec dotáhl až na ředitele.
Bohužel se trauma ze školy negativně promítlo i do mých koníčků. Když jsem v poměrně pozdním věku nastoupil do hokejového klubu v Uničově, všechno se umocnilo.

Měl jsem výstroj snad ze třetí ruky a růžové brusle. Byl jsem ze všeho ustrašený a bál jsem se i vlastního stínu. Dodneška si pamatuju, jak taťka stojí na tréninku za plexisklem a řve na mě: „Jeď, na co čumíš, támhle je brána!“ No, já bych jel, ale obránce, co mi stál v cestě, na mě vrhnul jediný pohled a já se nedokázal hnout z místa.

Měl jsem strach ze všeho a ze všech. Klasikou bylo, že mě zmlátili moji vlastní spoluhráči a ve škole ještě spolužáci. Dodneška si vyčítám, že jsem nezatnul zuby a nevydržel to. To, že jsem s hokejem seknul, považuju za největší chybu, co jsem v životě vyrobil.

Taky se semnou táhly průsery jeden za druhým. Ten největší a naštěstí s dobrým koncem jsem udělal v páté třídě. Ta požární nádrž, na které se pode mnou prolomil led, měla později sehrát tu nejparadoxnější roli v mém životě.

Jednou jsme si to mašírovali s jedním nejmenovaným spolužákem ze školy. On byl z vedlejší vesnice, ale šel domů se mnou přes sídliště. Došli jsme až k Bažáku, tak se ta nádrž jmenuje a ten spolužák mi položil osudovou otázku. „Myslíš, že trvá dlouho, než se to vypustí?“ Moje odpověď měla v tu chvíli znít: „Ty vole, jak tě vůbec něco takovýho mohlo napadnout? Okamžitě padáme domů!“ Možná už tušíte, že jsem odpověděl spíš: „Ty vole, to bude hustý, to prostě musíme zkusit!

Takže jsme vlezli do bunkru, kde se otevírají stavidla a prostě jsme to pustili. Docela rychle jsme zjistili, že se to vypouští fakt zatraceně rychle a měli bychom to zastavit. No jo, ale to už tak snadné nebylo. Proto jsme se rozhodli, že bude ze všeho nejlepší, když se pěkně stáhneme. Podobně jako se německá armáda stahovala od Stalingradu. Takový klidný, nechaotický a organizovaný ústup. To se nám na rozdíl od zmiňované německé armády podařilo.

Na vlakovém nádraží na sídlišti jsme si potom zřídili předsunutou pozorovatelnu a sledovali, jak se dokonává dílo zkázy.

Za pár minut najednou bylo po všem a my se rozhodli zlikvidovat všechny nepohodlné svědky. Bohužel jsme nenašli nikoho, kdo nás mohl vidět, takže jsme si šli každý po svém.

To pravé peklo nastalo už druhý den ráno, když jsem v Troubelicích vystoupil z autobusu do školy. Hned se na mě sesypali starší kluci a dostal jsem první nakládačku. U školy jsem dostal ještě jednu od spolužáků a ve škole jsem putoval do ředitelny, kde jsem hned ve dveřích vyfasoval ředitelskou důtku.

Ti kluci mě zmlátili údajně proto, že jsme jim společně s vodou vypustili i ryby. To nejlepší ale mělo teprve přijít. Důtku jsem totiž dostal jenom já, protože spolužák, který mi u toho asistoval, na sobě asi měl neviditelný plášť a nikdo ho tam nespatřil. Já jsem se zachoval jako hrdinský partyzánský velitel a rozehrál jsem vysokou hru. I přes nejrozmanitější výslechové metody jsem neprozradil, že tam semnou byl ještě někdo další a zůstal jsem v tom sám.

Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo nás tenkrát nahlásil. Až o mnoho let později jsem začal uvažovat nad tím, že si můj parťák mohl zachránit kůži tím, že mě naprášil. Pro tohle ale nemám důkaz. Je to už spousta let a do dnešních dnů jsem v Troubelicích znám jako ten, co vypustil Bažák.

Štěstí taky bylo, že nikde nehořelo. Tenkrát ještě všude nebyly hydranty a pro vodu se jezdilo právě na Bažák. No a jak jsem zmiňoval ten paradox, tak ten spočíval v tom, že za nějaké tři roky jsem se měl stát hasičem. Mělo skončit období temna a začít tři asi nejkrásnější roky v mém životě.

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Období temna...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz