Období temna...

01.09.2015 00:54

Psal jsem, že pro mě základní škola byla noční můrou. Dneska už je to skoro dvanáct let, co jsem z ní zmizel a proběhly, tuším, tři srazy. Nebyl jsem ani na jednom a nemám v plánu se účastnit ani žádnýho budoucího. Základka pro mě prostě byla jedna hnusná cela, která mě do života pěkně zocelila.

Dodneška nevím, proč po mě spolužáci šli jak po uzeným. Možná proto, že jsem se moc dobře neučil. Největší důvod ale asi byl ten, že jsem patřil k nejmenším a nejslabším. Přece nebudete mlátit někoho, kdo je o hlavu vyšší než vy. Vyberete si toho nejslabšího ze stáda a pěkně mu to osolíte a nejlíp v přesile. Když měl nějaký spolužák narozeniny, tak donesl balíček bonbonů a rozdal je ostatním. Dodnes mám v hlavě, jak rozdávám bonbóny a spolužáci je po mě hází. To nebylo tak strašný, pěsti po škole bolely víc.

Víte, děti dokážou ublížit mnohem víc než dospělí, to mi věřte. Můžete si říkat, že byli mladí a neměli z toho hlavu, ale ve mně zůstala pořádně hořká pachuť. Slyšel jsem i názor, že bych to měl už konečně pustit z hlavy. Já ale nikdy nezapomenu na hrůzu z každé cesty ze školy domů, kdy si na mě většinou počkali v uličce. Nezapomenu, kolikrát mě zatáhli do šaten a dali mi tam mlatu. Nezapomenu na tu strašnou nespravedlnost, kdy se za mě měli naši učitelé postavit a neudělali to. Nezapomenu na to, jak jsem se celou základní školu počůrával a rodiče mě vozili od jednoho psychologa ke druhýmu. Nezapomenu ani na to, že mě tohle všechno stálo vzdělání, protože jsem měl ze školy hrůzu a už jsem se nikdy nenaučil učit, a nakonec skončil jenom s učňákem. Nezapomenu na tu šílenou bezmoc z toho všeho.

Vtipný je, že mi nikdo ze spolužáků dodneška nebyl schopnej říct ani: Hele…byl jsem kretén, mrzí mě to. Nejsmutnější na tom všem bylo, že s tím nikdo nikdy vůbec nic neudělal. V Troubelické škole totiž šikana neexistovala. Můj třídní učitel tehdy vynaložil značný úsilí, aby mě dostal na zvláštní školu a zbavil se mě. Tenhle chudák to tam nakonec dotáhl až na ředitele.

Bohužel se trauma ze školy negativně promítlo i do mých jiných aktivit. Když jsem v poměrně pozdním věku nastoupil do hokejovýho klubu v Uničově, tak se všechno umocnilo.

Měl jsem výstroj snad ze třetí ruky a růžový brusle. Byl jsem ze všeho ustrašenej a bál jsem se i vlastního stínu. Dodneška si pamatuju, jak Taťka stojí na tréninku za plexisklem a řve na mě: Jeď, na co čumíš, támhle je brána! No, já bych i jel, ale obránce, co mi stál v cestě, na mě vrhnul jedinej pohled a já se nedokázal hnout z místa.

Měl jsem strach ze všeho a ze všech. Klasikou bylo, že mě zmlátili moji vlastní spoluhráči a ve škole ještě spolužáci. Dodneška si vyčítám, že jsem nezatnul zuby a nevydržel to. To, že jsem s hokejem seknul, považuju za největší chybu, kterou jsem kdy v životě vyrobil.

Taky se semnou táhly průsery jeden za druhým. Ten největší a naštěstí s dobrým koncem, jsem udělal v páté třídě. Ta požární nádrž, na které se pode mnou prolomil led měla později hrát tu nejparadoxnější roli v mým životě. Jednou jsme si to takhle štrádovali s jedním nejmenovaným spolužákem ze školy. On byl z vedlejší vesnice, ale šel domů se mnou přes sídliště. Došli jsme takhle až k Bažáku (tak se ta nádrž jmenuje) a ten spolužák mi dal naprosto osudovou otázku. Ta zněla: Myslíš, že trvá nějak dlouho, než se to vypustí? Moje odpověď měla v tu chvíli znít: Ty vole, jak tě vůbec něco takovýho mohlo napadnout? Okamžitě padáme domů! Možná už tušíte, že jsem odpověděl: Ty vole, to bude vážně totálně hustý, to prostě musíme zkusit!

Takže jsme vlezli do takovýho bunkru, kde se otevírají stavidla a prostě jsme to pustili. Docela rychle jsme zjistili, že se to vypouští fakt zatraceně rychle a měli bychom to zastavit. No jo, ale to už tak snadný nebylo. Proto jsme se rozhodli, že bude ze všeho nejlepší, když se pěkně stáhneme, podobně, jako Německá armáda od Stalingradu. Takovej naprosto klidnej, nechaotickej a organizovanej ústup. To se nám v pořádku podařilo.

Na vlakovým nádraží na sídlišti jsme si pak zřídili předsunutou pozorovatelnu a koukali, jak se dokonává dílo zkázy.

Za pár minut najednou bylo po všem a my se rozhodli zlikvidovat všechny nepohodlný svědky. Bohužel jsme ale nikoho, kdo nás mohl vidět nenašli, a tak jsme se vydali každej po svým. To pravý peklo ale začalo už druhej den ráno, když jsem v Troubelicích vystoupil z busu do školy. Hned se na mě sesypali starší kluci a dostal jsem první nakládačku. U školy jsem dostal ještě druhou od spolužáků a ve škole jsem okamžitě putoval do ředitelny, kde jsem ve dveřích vyfasoval ředitelskou důtku.

Ti kluci mě zmlátili proto, že jsme jim společně s vodou vypustili i ryby. Ta největší sranda ale měla teprve přijít. Důtku jsem totiž dostal jenom já, protože ten spolužák, co mi u toho asistoval, na sobě asi měl neviditelnej plášť nebo co a já jsem nebyl dostatečně velkej parchant na to, abych ho naprášil a rozdělil vinu.

Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo nás tenkrát nahlásil. Je to už spousta let a dodneška jsem v Troubelicích znám jako ten, co vypustil Bažák. Štěstí taky bylo, že nikde nehořelo. Tenkrát ještě všude nebyly hydranty a pro vodu se jezdilo na Bažák. No a jak jsem zmiňoval ten paradox, tak ten spočíval v tom, že za nějaký tři roky jsem se měl stát hasičem. Mělo skončit období temna a začít tři asi nejkrásnější roky v mým životě.

 

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Období temna...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz