Pod Junáckou vlajkou...

15.09.2015 21:44

Už je to deset dní od toho, co jsem napsal poslední příspěvek. Přiznám se, že po tak dlouhé době píšu hlavně proto, že jsem tak úplně nevěděl, jak pokračovat. Psal jsem o základní škole a o hasičích, ale bylo ještě jedno období, které jsem vynechal a udělal jsem to záměrně. Během něho jsem totiž potkal člověka, který zásadně ovlivnil můj život.

Už si ani nevzpomínám v kolika letech jsme se ségrou začali jezdit na tábory. Začalo to ale tím, že se mamka seznámila s lidmi z litovelského domu dětí a mládeže, začala s nimi jezdit jako vedoucí na tábory a my jsme u toho nemohli chybět.

Každopádně jsme byli malí a nemohlo mi být víc než sedm let. První tábory jsme absolvovali v Cakově. Byl tam areál s budovou uprostřed a dřevěnými chatkami po obvodu. Je to už dlouhá doba, takže si nepamatuju všechno. Pár zásadních momentů mi ale přece jenom v hlavě utkvělo.

Jednou se hrála taková hra, která spočívala v dopravě pneumatiky od nějakého většího auta terénem do cíle. Ti silnější ji nesli, aby byli rychlejší. Ti slabší, včetně mě, ji ale valili před sebou. Z této hry dodnes existuje záznam uložený v rodinném archivu. Probíhalo to nějak takto: Já, schvácený jak závodní kůň, jsem se konečně i s pneumatikou vyšplhal na kopec, který se stáčel doprava a mírně dolů.

Moje mamka v roli vedoucího na mě křičela: „Pusť to, ona sjede a dole si ji zase zvedneš.“ Já ji samozřejmě poslechl na slovo a poslal jsem to dolů. Nutno podotknout, že pneumatika sice sjela, bohužel však ne z mírného kopce doprava, nýbrž z brutálního dvousetmetrového srázu doleva!

Následovala velice komická zhruba minuta, kdy jsem běžel za pneumatikou a řval jako magor. Během toho jsem hodil minimálně čtyři parakotouly a když jsem tu nebohou pneumatiku konečně doběhl (Zastavila se o barák na konci srázu!) propukl jsem v hysterický pláč. Tohle video nikdy nikdo neuvidí! Nikdy!!!

Vtipnější situace nastala, když nás přijel navštívit náš Taťka, tehdy ještě hasič. Náš hlavní vedoucí Michal ho neznal a mamku nenapadlo nic lepšího než ho trochu podusit. Představila taťku jako kontrolního pracovníka správy sociálního zabezpečení dětí na letních táborech, s úkolem provést audit.

Těžko říct, jestli takový úřad vůbec existuje. Nicméně se spustila profesionální herecká etuda všech vedoucích, kteří byli pochopitelně uvedeni do děje a Michal krásně blednul a blednul. Nepamatuju si už přesně, co všechno mu tam provedli, ale bylo to fakt maso. Když mamka po hodině konečně usoudila, že je Michal zralý na odvoz, tak mu taťku představila jako svého manžela. Michal to kupodivu vzal sportovně. I tato akce je zaznamenána a stojí za vidění.

Potom už jsme začali jezdit do bývalého vojenského tábora ve Velké Kraši u Vidnavy. To už byla ta pravá divočina. Tábor z dřevěných chatek u řeky uprostřed lesa se stal mým letním domovem. Tam jsem se dal dohromady s Davidem Brychtou, což byl člověk, díky kterému jsem začal hrát na kytaru. Udělali jsme spolu spoustu průserů. Jeden ale všechny předčil.

Nad táborem, kde jsme byli my, ležel ještě jeden, horní tábor. Tam jsme se při jedné hře zatoulali a potkali jsme tam dvě holky. No a tyhle dvě kočičky nás pozvaly k sobě do chatky, večer, prý až po setmění, na těžko říct co, ale tenkrát jsme byli pěkně nadržení. Do té doby jsme holku viděli jenom v televizi a to ještě z dálky.

Vzpomínám si, že jsme se toho neúčastnili jenom my dva, ale ještě někdo třetí. Bohužel si nemůžu vybavit kdo. Pokud tohle bude ten dotyčný někdy číst, tak ať se ozve a já ho velice rád doplním.

Byla to do nejmenšího detailu naplánovaná partizánská akce. Spousta věcí se mohla pokazit. Mohla nás chytit táborová hlídka a stejně tak jsme mohli i zabloudit v lese. Nám se ale nakonec podařilo nejenom proniknout hlídkami, ale dokonce se i dostat do horního tábora.

V tu chvíli nastala taková pofidérní věc. Zjistili jsme totiž, že v horním táboře probíhá motorkářský sraz, na kterém je lidí jako much a naše holky jsme tam prostě nenašli.

Vrchol té trapné situace nastal, když jsme se rozhodli, že zpátky nepůjdeme lesem, ale vezmeme to zkratkou přes řeku. To jsme ještě netušili, že v našem táboře už vyhlásili poplach, protože zjistili, že nejsme v postelích. Ono přece jenom, když vám o půlnoci zmizí dva desetiletí fakani, je tak trochu na provaz.

Situace se vyřešila úplně sama. David totiž uklouznul a sjel z asi desetimetrového srázu přímo do řeky. Mě to přišlo natolik legrační, že jsem se začal smát jako ten největší debil a spadnul jsem tam za ním. Dva hlasité šplouchance samozřejmě uslyšeli vedoucí, kteří si pro nás došli.

Tady se hned projevila nevýhoda toho, že je vaše máti vedoucí. Hned z fleku jsem totiž dostal takovou facku, že jsem pomyslel na útěk z domova. Naši mě nikdy nebili. Tahle story se samozřejmě brzo rozkřikla a my byli za hrdiny.

Stěhování na tohle krásné místo bohužel poznamenala tragédie, která se dotkla naprosto všech. Náš vedoucí, Peťa Skopal, nešťastnou náhodou vjel na Července u Litovle na motorce pod vlak. Nebylo mu ani dvacet let a my přišli o úžasného člověka a kamaráda.

Tábor se i přesto uskutečnil a byl nejvýznamnější ze všech. Poznal jsem na něm totiž Romana. Člověka, se kterým jsme si slíbili, že jednou, až přijde ten pravý čas, budeme rockové hvězdy. A my to dokázali…

Deník snílka je i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Pod Junáckou vlajkou...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz