Proč máš tolik holek? Hraju na kytaru. Fakt? Nauč mě to taky...

29.10.2015 19:55

Když jsem dopisoval poslední článek, říkal jsem si, že hned druhý den začnu psát další. Pak ale uplynul týden, měsíc a ono nic. Vždycky jsem otevřel počítač a jenom do něho hloupě civěl. Hlavu jsem měl plnou vzpomínek a nápadů, ale nějak to nešlo ven. Dneska jsem se ale rozhodl, že buď budu pokračovat, nebo se na to vykašlu úplně.

Pak mi došlo, že psaní je jediná možnost, jak ventilovat svoje pocity a nálady. Proto prostě začnu tam, kde jsem skončil.

Na úplně první setkání s Romanem si nevzpomínám. Několik let jsme se kamarádili, aby se neřeklo. Tím myslím to, že jsme se vídali o letních a zimních prázdninách na táborech. A to jsme od sebe bydleli sotva pár kilometrů. Já byl z Troubelic a Roman z Mostkova. Na táborech jsme ale tvořili nerozlučnou dvojku. Pak přišel konec prázdnin a zase jsme každý měli svůj vlastní život. Takhle to šlo až do doby, kdy mi bylo třináct let. Potom přišel ten osudový tábor.

Jednou jsme seděli kolem ohně a hrálo se na kytaru a zpívalo se. Tehdy přišel ten okamžik, který určil můj budoucí směr. Dobrý známý z minulého článku, David, vzal do ruky kytaru a začal hrát Smoke on the watter od Deep Purple. Uměl jenom tu úvodní melodii, ale to stačilo. Tohle už nebyla Na Okoř je cesta, nebo Teskně hučí Niagara. Tohle bylo něco jiného, magického. Stačilo, aby to hrál pořád dokola a všechny holky na něm beze visely očima.

Po tom táboráku jsem byl na hlídce u brány tábora s Davidovou kytarou v ruce, mačkal jsem struny tak, jak mi přicházely pod prsty a brnkal do nich. Bylo to něco naprosto strašného, ale i tyhle pekelné tóny dokázaly přilákat jednu blonďatou oběť. Byla to holka z vedlejší vesnice, která s námi jezdila na tábory a do té doby se na mě ani nepodívala.

Byl jsem z toho úplně paf. Chtěl jsem po Davidovi, ať mě to naučí. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že je to běh na dlouhou trať a chtěl jsem okamžitě hrát. David se mi pokoušel pár akordů ukázat, ale bylo to marné. Tenkrát jsem ještě nebyl připravený podřídit hudbě celý život a obětovat jí veškerý čas. Nicméně, semínko bylo zaseto a klíčit začalo velice brzy.

Naší oblíbenou činností bylo, že jsme se s Romanem zavřeli do chatky, pustili si Rammsteiny nebo Kabáty a skákali jak idioti a řvali u toho. Později jsme to povýšili na vyšší úroveň, začal jsem šaškovat se smetákem jako s kytarou a Roman mlátil rukama do židliček jako do bicích.

Takhle jsme si to rozdělili a už to tak zůstalo napořád. Postupem času jsme začali jezdit na zimní tábory do Cakova a začal se rýsovat náš společný cíl. Pomalu už jsme všechny začínali štvát těmi řečmi, jak jednou založíme kapelu a budeme děsně slavní.

S rukou na srdci můžu říct, že tenkrát to vážně byla asi jenom čistá naivita. Potom ale nastal zlom, a to přímo brutální. Když mi táhlo na patnáct, sešli jsme se s Romanem na táboře pro starší děti. Byl to tábor, kde byl volnější režim a chystali jsme areál pro hlavní, letní tábor, který měl proběhnout později.

Vidím to jako dneska. Roman přišel k autobusu a nad hlavou točil paličkami. Opravdovými paličkami, které si tehdy koupil někde v hudebninách. Přísahal bych, že když jsem se jich dotknul, tak jsem se skálopevně rozhodnul, že budu mít kapelu.

Na tomhle táboře Roman vůbec poprvé mlátil do židlí pravými bubenickými paličkami! Všichni nás i nadále měli za idioty a lezli jsme jim na nervy. Pořád jsme byli jenom děti, co si hrají.

K tomuhle období se váže ještě jedna historka. Naše vedoucí Blána, tehdy vyhlásila výzvu. Ta zněla, že kdo vyleze na obrovský rám na zavěšování lan, ten dostane stovku. Nikdo tam nedokázal vylézt, tak jsem se nasral a dal to. Určitě tušíte, jaké bylo moje rozčarování, když mi potom Blána před nastoupeným táborem slavnostně předala stovku hřebík.

Potom už přišel náš úplně poslední tábor. To už mi bylo patnáct a k našim představám o slavné kapele se přidaly představy o vyprodané, tehdy ještě Sazka aréně. Potom někdo dostal nápad, že uděláme imitační kapelu a koncert.

S Romanem jsme to vzali hrozně vážně. Rozhodli jsme se, že nacvičíme pár písniček od Rammsteinu a dáme do toho úplně všechno. Já jsem měl být zpěvák, Roman samozřejmě bubeník a čtyři další kámoši tvořili zbytek kapely.

Náš klávesák, Pepa (Jo, ten veterán korejské války za nezávislost, co mu Towna vyrazil zub) je dneska inženýr a je vedoucím výroby na troubelické betonárce. (Když jsem tenhle článek poprvé psal, tak jsem ještě netušil, že na té betonárce budu pracovat a Pepa mi bude dělat šéfa) Basák, Marek Sléha, dnes jezdí u záchranné služby jako záchranář. Pak si ještě pamatuju Mattyho Horna z naší předkapely, (Jo, měli jsme předkapelu!) která měla imitovat Škwor. Ten dneska pracuje u vězeňské služby.

Tady musím odbočit a vylít si srdíčko. Jsem hrdý na to, kam až to lidi, se kterými kdysi vyrostl, dotáhli. Jste všichni do jednoho frajeři a klobouček.

Nicméně, přípravy na koncert dopadly katastrofálně a všechno jsem posral já. Při zvukové zkoušce jsem si do očí našplíchal deodorant, který měl imitovat mikrofon a strávil jsem půl dne na ošetřovně. Když jsem se pak vrátil, posadil jsem se za hrnce představující bicí, a to byla moje životní chyba. Myslím, že mi Roman nikdy neodpustil, že jsem jeho první paličku zlomil já. Bylo z toho pozdvižení, ale naštěstí se nám podařilo se do začátku koncertu usmířit.

Na večer se sešel snad celý tábor a do dneška nedovedu pochopit, že se nedochovala jediná fotka nebo záznam. Pokud tohle čte někdo, kdo má ohledně toho nějaký materiál, tak to koukejte navalit!

Koncert byl legendární a to doslova. Řekl bych, že po něm už nám drtivá většina lidí uvěřila, že to myslíme zatraceně vážně. K vytoužené nesmrtelnosti ale vedla ještě dlouhá cesta a ta měla trvat tři roky...

Deník snílka je i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Proč máš tolik holek? Hraju na kytaru! Fakt? Nauč mě to taky...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz