První roky na základní škole...

18.08.2015 11:09

Když jsem ve čtvrtek večer nastupoval do auta směr Brno, zcela vážně jsem si říkal, že jsem pitomec. Právě jsme se s klukama vrátili ze střelnice, kde probíhaly ostré střelby v rámci výcviku sousedské hlídky, kterou jsme založili a večer měl pokračovat párty. Nakonec ale mizérie léta způsobila, že jsem udělal svůj klasický manévr. Utekl jsem, a to dost narychlo. Bylo mi úplně jedno, že jsem unavený a tu hodinu a půl v autě jsem zralý na havárku. Zároveň jsem doma zapomněl snad polovinu věcí. Chtěl jsem být co nejrychleji pryč z toho svinstva a to se nakonec podařilo.

Do Brna jsem přijel kolem jedenácté večer a zábava měla teprve začít. Vezl jsem skříň a tu jsme se sestrou museli vytáhnout až do čtvrtého patra. Naštěstí máme nový výtah, který funguje až čtyřikrát denně a náhodou jsme se trefili do jeho funkčního cyklu. Co jsem ale opravdu nečekal, bylo to, že když sjedeme zpátky do přízemí, moje taška s oblečením a dokumenty z banky, bude fuč.

Správně, okradli mě, a to hned první noc v novém bytě. Tomu zmetkovi, co to udělal, bych chtěl vzkázat, ať už se mu nikdy nepostaví a tahá nohu do konce života. V té tašce byl opasek Wrangler, který taťka před třiceti lety přivezl z Polska a byl tak kvalitní, že jsem ho nosil celý život. Byla tam i moje oblíbená mikina brněnské Komety.

Celý rok, co jsme tam bydleli, jsem pozoroval všechny ostatní nájemníky, jestli někoho z nich uvidím ve svojí mikině. Chvíli po tom, co jsme tam tu tašku položili, totiž někdo jel do druhého patra, takže to byl někdo z domu. Jak to ale chcete dokázat, že? Nejhorší na tom bylo, že v té tašce byl i sešit obsahující všechny texty, co jsem napsal od doby, kdy jsem dostal první kytaru. Nikdo v mojí mikině se ale nikdy neukázal a svoje věci jsem už neviděl. Třeba se někdy objeví na internetu, až dostanu Nobelovu cenu za literaturu.

U zápisu do první třídy...

No, tak jsem si vylil srdíčko a můžu pokračovat tam, kde jsem minule skončil. Když jsem psal o hrůzách základní školy, myslel jsem to doslova. I když je to k nevíře, tak jsem vždycky nebyl tak atraktivní a vtipný jako teď. Ha, ha, já vím. Byl jsem skrček, holky se mě bály a já se bál jich. Moje nepopularita odstartovala už tím, že jsem byl jediný ze třídy, kdo nechodil do náboženství, což se tehdy rovnalo hříchu nejvyšší kategorie.

Moc tomu nepomohlo ani to, že jsem se neučil zrovna dvakrát nejlíp. To už jsme bydleli na troubelickém sídlišti Korea. Jo, tady dostala jméno moje kapela, ale o tom později.

Korea se to tam jmenovalo podle Korejské války, která se vedla v letech 1950 až 1953 během stavby našeho sídliště.

Na konci dvacátého století se na Koreji vedla drsná válka za nezávislost. Vedli jsme ji my, kluci ze sídliště. Naším cílem bylo vytvoření autonomního území, které by nebylo nijak závislé na Troubelicích. Nejtěžší boje se vedly o požární nádrž, která odjakživa patřila právě k sídlišti, ale ti ničemové z Troubelic si ji nárokovali, a to jsme prostě nemohli připustit. Nutno dodat, že nás bylo deset a jich asi třicet, takže to vždycky mělo stejný průběh. Vyráželi jsme do boje za nadšeného potlesku a ovací místních panen a končilo to tím, že nás ti kreténi naháněli po lese a dávali nám do držky.

Jednou jsme byli nuceni ustoupit až hluboko do našeho týlu, kde jsme se schovali k jednomu z našich vůdců, veliteli skupiny armád sever Townovi. Bohužel pro nás, jeho maminka pro naši zoufalou situaci neměla takové pochopení a vyhodila nás mezi útočníky, kteří okouněli za plotem. Dopadlo to tak, že jsme dostali po držce, jak jinak.

Jelikož vím, že Towna můj blog čte, přihodím příběh o tom, kterak ke svojí přezdívce přišel. On se totiž ve skutečnosti jmenuje Tomáš. Ta naše banda ze sídliště spolu jezdila na letní tábory, o kterých určitě ještě budu psát. Na jednom z těchto táborů se Towna dostal do konfliktu s dalším vůdcem té naší armády, velitelem skupiny armád západ, Pepou. Pepa má velkou spoustu přezdívek a většinu z nich bohužel neumím vyslovit, natož napsat.

Pepa míval větry a to pak vždycky v chatce přiběhl k Townovi, pustil to na něho a vykřikl: „Towno, smrdíš jak hovno!“ Takhle vznikla Townova přezdívka. Pepa s touhle činností pokračoval ještě asi týden, než jednou Townovi došla trpělivost, praštil mu hlavou o skříň a nemilosrdně mu vyrazil zub. Pak ještě vyrazil zuby Honzovi, o kterém se v tomhle článku ještě dočtete.

Nicméně, konec dobrý, všechno dobré. Žádný boj se nevede nadarmo, když bojujete za něco, čemu věříte. Někdy v roce 2015, tedy v roce, kdy jsem začal psát blog, jsme se konečně dočkali. Troubeličtí potentáti vzali značku Troubelice/Sídliště a přesunuli ji o pár stovek metrů dál a tím jsme získali vytouženou požární nádrž. Po patnácti letech se tak dostalo zadostiučinění a obětem války za nezávislost. Tehdy jsme tam přišli o spoustu dobrých chlapů a my, veteráni, si šrámy na duši neseme dodnes.

Teď už ke spolužákovi Honzovi. Tenkrát jsme nebyli velcí kamarádi, ale většinu průserů jsme udělali spolu.

Ten úplně první přišel někdy ve druhé třídě základky. Měli jsme ve zvyku chodit do školy potokem. Neptejte se proč. Jednou jsme se trochu zpozdili a nastalo peklo. Ve třídě jsme měli spolužačku, která neuměla dobře vyslovovat a nebyla z nejchytřejších. (Aktualizace, rok 2018, žádná změna)

Tak se stalo to, co muselo přijít. Když jsme se zpozdili a učitelka se vyptávala, jestli nás někdo neviděl, tahle slečna aktivně zvedla ruku a žalovala, že nás viděla v hospodě. Samozřejmě řekla v obchodě, který byl hned u výstupu z potoka. Nicméně, jak neuměla mluvit, tak to vyznělo, jak to vyznělo.

Pro naši horlivou učitelku to byla senzace a následoval telefonát domů. Doma z toho samozřejmě bylo haló. Dobře si pamatuju, jak mě táta narval do hasičského džípu a vozil mě po troubelických hospodách. Tam mě samozřejmě nikdo nepoznal. Ani nemohl, protože jsem tam nikdy nebyl. Bylo mi šest, krucinál!

Vrcholem bylo, že taťkovi hostinský z inkriminované hospody, kde jsme podle naší inteligentní spolužačky byli, napsal prohlášení, ve kterém bylo něco ve smyslu: Já XY, hospodský z hospody XY, prohlašuji, že jsem toho a toho nikdy neviděl. Následovala návštěva školy a spousta řevu, proč si dovolují obviňovat tátova syna z vysedávání po hospodách.

Všechno se vyjasnilo, ale tahle nálepka hospodského povaleče už mi v Troubelicích zůstala. Největší sranda je, že jsem se do té hospody, kde jsem údajně měl být spatřen, poprvé podíval až ve 26 letech! Já jsem totiž celé roky s oblibou kolaboroval po okolních vesnicích.

Další věc, ve které měl opět prsty Honza, se udála asi o rok později. V zimě jsme se společně vraceli ze školy a na naší požární nádrži u sídliště byl první led. No jako fakt…první led! Nezkuste to! Samozřejmě nás nenapadlo nic jiného než na tam vlézt. Tenkrát jsem to opět odnesl já a větší hrůzu, než když se pode mnou ten led prolomil, jsem už snad nezažil! Klouzalo to a nemohl jsem se dostat ven. Je pravda, to bez legrace, že kdyby mě Honza nevytáhl, tak jsem se tam utopil.

Doma jsem řekl, že jsem spadl do kaluže, což mi naši úplně nesežrali. Ono taky, když vám přijde domů dítě a tvrdí, že spadlo do kaluže, ale je mokré od hlavy až k patě, moc důvěryhodně nepůsobí.

Korunu tomu všemu nasadil náš děda, který se u nás objevil s výrazem rozzuřeného nosorožce. On byl totiž kamarád s Honzovým tátou a pomáhal mu na stavbě. Do toho si přišel Honza s historkou kterak kamarádovi život zachránil a bylo to. Tenkrát jsme na tom oba měli stejnou vinu, ale odnesl jsem to opět jenom já, a to byla snad největší křivda v mém mladém životě…

Deník snílka je i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: První roky na základce...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz