První roky na základce...

18.08.2015 11:09

Když jsem ve čtvrtek večer nastupoval do auta směr Brno, tak jsem si zcela vážně říkal, že jsem absolutní pitomec. Právě jsme se s klukama vrátili z Olomoucké střelnice a večer měl pokračovat párty. Nakonec ale mizérie léta způsobila, že jsem udělal svůj klasickej manévr. Utekl jsem, a to dost narychlo. Bylo mi úplně jedno, že jsem unavenej a tu hodinu a půl v autě jsem zralej na havárku. Zároveň jsem doma zapomněl snad polovinu věcí. Chtěl jsem být co nejrychleji pryč z toho svinstva, a to se nakonec podařilo.

Do Brna jsem dojel kolem jedenácté v noci a zábava měla teprve začít. Vezl jsem skříň a tu jsme se ségrou museli vytáhnout až do čtvrtýho patra. Naštěstí máme úplně novej výtah, kterej funguje až čtyřikrát denně a náhodou jsme se trefili do funkčního cyklu. Co jsem ale vážně nečekal, bylo to, že když sjedeme zpátky do přízemí, moje taška s oblečením a nějakýma papírama z banky bude fuč.

Správně, okradli mě, a to hned první noc v novým bytu. Tomu zmetkoví, co to udělal, bych chtěl vzkázat, ať už se mu nikdy nepostaví a tahá nohu do konce života. V té tašce totiž byl opasek Wrangler, kterej taťka před třiceti lety přivezl z Polska a byl tak kvalitní, že jsem ho nosil celej život. Byla tam i moje oblíbená mikina brněnské Komety.

Celej rok, co jsme tam bydleli, jsem pozoroval všechny ostatní nájemníky, jestli někoho z nich uvidím ve svojí mikině. Chvíli po tom, co jsme tam tu tašku položili, totiž někdo jel do druhýho patra, takže to byl někdo z domu. Jak to ale chcete dokázat, že? Nejhorší na tom bylo, že v té tašce byl i sešit se všema textama, co jsem napsal od doby, kdy jsem dostal první kytaru. Nikdo v mojí mikině se ale nikdy neukázal a svoje věci jsem už nikdy neviděl. Třeba se někdy objeví na eBay, až dostanu Nobelovu cenu za literaturu.

U zápisu do první třídy...

No, tak jsem si vylil srdíčko a můžu pokračovat tam, kde jsem posledně skončil. Když jsem psal o hrůzách základní školy, tak jsem to myslel doslova. I když je to těžký pochopit, tak jsem vždycky nebyl tak atraktivní a vtipnej jako teď. Ha, ha, já vím. Byl jsem skrček, kterej se bál holek a ony se bály mě. Moje nepopularita odstartovala už tím, že jsem byl jedinej ze třídy, kdo nechodil do náboženství, což se tehdy rovnalo hříchu nejvyšší kategorie.

Moc tomu nepomohlo ani to, že jsem se neučil zrovna dvakrát nejlíp. Popravdě jsem se neučil vůbec. To už jsme bydleli v domku na Troubelickým sídlišti Korea. Jo, tady dostala jméno moje kapela, ale o tom později.

Korea se to jmenovalo podle Korejské války, která se vedla v letech 1950 až 1953 během stavby našeho sídliště.

Na konci dvacátýho století se na Koreji vedla drsná válka za nezávislost. Vedli jsme ji my, kluci ze sídliště. Naším cílem bylo vytvoření autonomního území, který by nebylo nijak závislý na Troubelicích. Největší boje se vedly o požární nádrž, která odjakživa patřila právě k sídlišti, ale ti spratci z Troubelic, si ji nárokovali, a to jsme prostě nemohli připustit. Nutno dodat, že nás bylo deset a jich snad třicet, takže to vždycky mělo stejnej průběh. Vyráželi jsme do boje za nadšenýho potlesku a ovací našich blízkých a končilo to tím, že nás ti kreténi naháněli po lese a dávali nám mlatu.

Jednou jsme byli nuceni ustoupit až hluboko do našeho týlu, kde jsme se schovali k jednomu z našich vůdců, veliteli skupiny armád sever, Townovi. Problém byl, že jeho máti pro naši zoufalou situaci neměla pochopení a vyhodila nás mezi útočníky, kteří okouněli za plotem. Dopadlo to tak, že jsme dostali po držce, jak jinak.

Jelikož vím, že Towna můj blog čte, přihodím storku o tom, kterak ke svojí přezdívce přišel. On se totiž ve skutečnosti jmenuje Tomáš. Ta naše banda ze sídliště spolu jezdila na letní tábory, o kterých určitě ještě budu psát. No a na jednom z těchto táborů se Towna dostal do konfliktu s dalším vůdcem naší armády, velitelem skupiny armád západ, Pepou. Pepa má velkou spoustu přezdívek a většinu z nich bohužel neumím vyslovit, natož napsat.

No a Pepa míval často větry a vždycky v chatce přiběhl k Townovi, pustil to na něho a vykřikl: Towno, smrdíš jak hovno! Takhle vznikla Townova přezdívka. Pepa s touhle činností pokračoval ještě asi týden, než jednou Townovi došla trpělivost, praštil mu hlavou o skříň a vyrazil mu zub. To byla taky celkem sranda. Pak ještě vyrazil zuby Honzovi, o kterým se v tomhle článku ještě dočtete.

Nicméně, konec dobrý, všechno dobré. Žádnej boj se nevede nadarmo, když bojujete za něco, čemu věříte. Někdy v roce 2015, tedy v roce, kdy jsem začal psát tento blog, jsme se dočkali. Troubeličtí potentáti vzali značku Troubelice/Sídliště a přesunuli ji o pár stovek metrů dál a tím jsme získali naši vytouženou požární nádrž. Po patnácti letech se tak dostalo zadostiučinění a uctění památky obětem naší války za nezávislost. Tehdy jsme tam přišli o spoustu dobrých chlapů a my, veteráni, si šrámy na duši neseme dodnes.

Teď už ke spolužákovi Honzovi. Tenkrát jsme nebyli velcí kamarádi, ale většinu průserů jsme udělali spolu.

Ten úplně první přišel někdy ve druhé třídě základky. Měli jsme ve zvyku vždycky jít od autobusu do školy potokem. Neptejte se proč, nevím to. Jednou jsme se trochu zpozdili a nastalo peklo. Ve třídě jsme totiž měli spolužačku, která neuměla dobře vyslovovat a vůbec nebyla nejchytřejší. (rok 2018, žádná změna) Tak se stalo to, co jednou muselo přijít. Když jsme se zpozdili a učitelka se vyptávala, jestli nás někdo neviděl, tahle slečna aktivně zvedla ruku a žalovala, že nás viděla v hospodě. Samozřejmě řekla v obchodě, kterej byl hned u výstupu z potoka. Nicméně, jak neuměla mluvit, tak to vyznělo, jak to vyznělo.

Pro horlivou komunistku, kterou naše učitelka byla, to byla voda na mlýn a následoval telefonát domů. Doma samozřejmě bordel největšího kalibru. Pamatuju si, jak mě táta narval do hasičskýho velitelskýho džípu a vozil mě po Troubelických hospodách. Tam mě samozřejmě nikdo nepoznal. Ani nemohl, protože jsem tam nikdy nebyl. (bylo mi šest, sakra!!!)

Vrcholem bylo, že taťkovi hostinskej z inkriminované hospody, kde jsme podle naší retardované spolužačky byli, napsal lístek, na kterým stálo: Já XY, hospodský z hospody XY, prohlašuji, že jsem tady toho a toho nikdy neviděl. Následovala návštěva školy a řev, co si to dovolujou, obviňovat tátova syna z vysedávání po hospodách.

Všechno se to vyjasnilo, ale ta nálepka hospodskýho povaleče už mi v Troubelicích zůstala. Největší sranda je, že jsem se do té hospody, kde jsem údajně měl být spatřen, poprvé podíval až ve 26 letech! Já jsem totiž celý roky s oblibou kolaboroval po okolních vesnicích.

Další věc, ve které měl opět prsty Honza, se udála asi o rok později. V zimě jsme se společně vraceli ze školy a na požární nádrži u sídliště byl první led. No jako fakt…první led! Nezkuste to, že? A nás samozřejmě nenapadlo nic jinýho než na něj vlézt. Tenkrát jsem to opět odnesl já a větší hrůzu, než když se pode mnou ten led prolomil, jsem už snad nezažil! Klouzalo to a nemohl jsem se dostat ven. Je pravda, a to beze srandy, že kdyby mě Honza nevytáhl, tak jsem se tam tenkrát utopil.

Doma jsem řekl, že jsem spadl do kaluže, což mi naši úplně nesežrali. Ono taky když vám přijde dítě domů a tvrdí, že spadlo do kaluže, ale je mokrý od hlavy až k patě, tak to nijak zvlášť důvěryhodný není.

Korunu tomu nasadil děda, kterej se u nás objevil s výrazem rozzuřenýho nosorožce. On byl totiž kamarád s Honzovým tátou a pracoval u nich. Do toho si přišel Honza s historkou kterak kamarádovi život zachránil a bylo to. Tenkrát jsme na tom oba měli stejnou vinu, ale odnesl jsem to opět jenom já, a to tehdy byla snad nevětší křivda v mým mladým životě.

To je pro dnešek všechno, tak se mějte a užívejte. Díky bohu, že konečně prší...

 

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: První roky na základce...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz