Rané dětství...

11.08.2015 14:39

Jak zpívají Nedvědi: Kolikrát člověk může mít rád tak opravdu z lásky, dvakrát či třikrát – to ne, i jednou je dost! Já vážně netuším, jak se moc se měli rádi naši. Asi ale dost na to, abych se na svět dostal já a o dva a půl roku později i moje sestra Alča. Narodil jsem se v říjnu roku 1987, takže jsem ještě regulérní socialistické dítě. Někdy v téhle době můj kamarád Ríša utíkal tady z toho blahobytu, aby ho soudruzi následně chytili a zbytek zlatých časů prožil s velice špatným kádrovým profilem. Je to super příběh a pokud se toho dožiju, rozhodně o tom jednou chci napsat knížku.

Těžko říct, kolik mi tady mohlo být let...

Je svatá pravda, že na budování vlasti k posílení míru už jsem se moc nepodílel, ambice tam ale zcela určitě byly. Jak jsem potom dokázal o mnoho let později, tak mi nijak zvlášť nezáleželo na tom, jaký systém nebo režim rozvracím.

V tomhle jsem asi po taťkovi, který ze dvou let vojny snad polovinu proseděl v lochu. Začalo to prý někdy u odvodu, kdy na otázku, k jaké jednotce by chtěl být zařazen, s ledovým klidem odpověděl, že k námořnictvu.

Pak mám jednoho kamaráda, který přísahá, že se hlásil k lučištníkům.

Taťka sám o sobě tvrdí, že byl politický provokatér a kdykoliv se dozvěděl, že má dojít k jeho povýšení, tak okamžitě poslal do prdele nějakého lampasáka a bylo vyřízeno. Nejlepší podle něho bývalo někoho nasrat na pravidelných politických školeních. Na otázku: „Jaká je naše politická situace, soudruzi?“ prý taťka používal odpověď: „Krvavý pes imperialismu obíhá okolo našich hranic a čeká, až nás bude moci kousnout do prdele.“ Většinou následovalo několik dní basy a povýšení se pochopitelně nekonalo.

Z toho nejrannějšího období svého života si jinak moc nepamatuju. Spíš jenom takové mlhavé útržky. Třeba jednou u nás v paneláku zvonili brusiči nožů a mamka měla takový strach, že aktivně schovala peněženku do kredence. Ta tam zůstala ještě měsíc, protože si mamka následně nemohla vzpomenout na ten bezpečný úkryt.

V Uničově, kde jsme bydleli, jsem vystřídal jesle a dvě školky. Legenda praví, že jsem každé ráno brečel, že tam nechci. To samé se opakovalo odpoledne, kdy se mi pro změnu zase nechtělo domů. Údajně jsem si hrával s panenkami. To jsou ale jenom pomluvy.

Taky znám z vyprávění, jak jsme málem přišli o taťku. Byl profesionálním hasičem na strojírnách v Uničově a byl na zásahu v kotelně, ve které explodovaly tlakové láhve. Dneska v těch místech v Uničově stojí Albert. Tenkrát se tam prý všichni vysmáli zubaté do ksichtu, a ještě si je nenašla, protože jsou pořád všichni naživu. Váže se na to i jedna legrační historka. Taťkův kolega Jarda, měl zrovna volno a jako správný zvědavec tam přišel očumovat, protože bydlel kousek. No a Jarda si to šel očumovat docela zblízka a při tom výbuchu se proletěl vzduchem, a dokonce mu to vyzulo i boty.

Ptáte se, proč tuhle historku označuju jako legrační? Ti pitomci se tomu totiž dodneška u piva chechtají, jak malí kluci. Ten výbuch tehdy rozmlátil hasičská auta a vysklil celou ulici. Takže, jak se říká: Z prdele klika!

Vysklená ulice po výbuchu. Mám pocit, že na fotce je i troubelická hasičská Avie, kterou jsem se něco najezdil, jak se dozvíte později a taky hasičský džíp, kterým mě taťka vozil po troubelických hospodách...

V souvislosti s hasiči je zajímavá ještě jedna věc. Syn jednoho taťkova kolegu se stal mým spolužákem na základní škole v Troubelicích. Do našich asi pěti let jsme ale byli sousedi právě v Uničově.

Jednou jsme si takhle hráli na pískovišti a Michal vzal do ruky šutr, trefil mě přímo mezi oči a rozpáral mi čelo. Taťka ho seřval na tři doby a odnesl mě domů ošetřit. Sotva jsme ale vešli do bytu, zazvonil zvonek a Michal: „Půjde ještě Kuba ven?“ No věřili byste tomu?

Potom mám ještě jednu historku, ale ta už tak veselá není. Pamatujete, jak staré paneláky mívaly taková ty otáčecí okna? Ta, co se díky nim pozabíjela spousta dětí i dospělých? Když mi byly asi čtyři roky, tak si jednou sousedovic batole řeklo, že si taky skočí.

Jeho problémem bylo, že to byl ten typ retardovaného sebevraha, který to ani neumí nesobecky skončit, aniž by nasral milion lidí. Milé batole tedy proletělo tím otáčivým oknem a pokusilo se oběsit na prádelní šňůře. To se mu ale nepovedlo, takže pro jistotu propadlo a druhý pokus přišel o patro níž. Když nepomohlo ani to, následoval pokus číslo tři, ale tam už zbýval jenom chodník. To už se mu nepodařilo, protože naše mamka mezitím vyběhla ven a zburcovala půlku ulice.

Nakonec se našel nějaký hodný strejček, který batole chytil. Prý to byla taková šupa, že ho to srazilo na zem. Naštěstí to bylo bez zranění. Takhle tedy naše maminka hrdinně zachránila život klukovi, který je dneska jenom o pár měsíců mladší než já.

Šok přišel ve chvíli, kdy mamka zvonila na sousedy s jejich dítětem v náručí a očekávala alespoň trochu vděku. Jaké ale bylo její překvapení, když si sousedka beze slova dítě převzala a přibouchla mamce dveře před nosem. No…lidé jsou různí.

Přestěhovali jsme se na domeček do Troubelic a já jsem nastoupil do školky, do velochů, jak se nazývala, tuším, třetí třída. Znáte to-Maloši, Střednáci a Veloši. Tehdy jsem dostal vůbec první pusu od nejmenované slečny z Troubelic. Nejmenované proto, že je dneska škaredá, jak cesta do práce a no prostě uááá. Tenkrát jsme od učitelky oba dostali na zadek a bylo nám vysvětleno, že když se to bude opakovat, tak umřeme. Já jsem to tehdy bral smrtelně vážně a další pusu jsem vyfasoval až ve třinácti, a od nejhezčí holky z vesnice. Jí tehdy bylo deset, což dneska zní trochu úchylně. No dobře, je to hodně úchylné.

Tímto končím vyprávění o svém, v tu chvíli šestiletém já, které ještě netušilo, jaké hrůzy ho čekají na základní škole. O tom ale zase někdy příště...

Deník snílka je i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

 

Diskusní téma: Stvoření fracka, dětství a jiný sci-fi...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz