Stvoření fracka, dětství a jiný sci-fi...

11.08.2015 14:39

 

Jak zpívají Nedvědi: Kolikrát člověk může mít rád tak opravdu z lásky, dvakrát či třikrát – to ne, i jednou je dost! Já vážně netuším, jak se moc se měli rádi naši. Asi ale dost na to, abych se na svět dostal já a o dva a půl roku později i ségra Alča. Narodil jsem se v říjnu roku 1987, takže jsem ještě regulérní socialistický dítě. Někdy v té době můj kamarád Ríša utíkal tady z toho blahobytu, aby ho soudruzi následně chytili a zbytek zlatejch časů prožil jako politicky nespolehlivej. Je to super příběh a pokud se toho dožiju, rozhodně o tom jednou chci napsat knížku.

Já malej...

Je svatá pravda, že na budování vlasti k posílení míru už jsem se moc nepodílel, ambice tam ale zcela určitě byly. Jak jsem potom dokázal o mnoho let později, tak mi nijak zvlášť nezáleželo na tom, kterej systém nebo režim rozvracím.

V tomhle jsem byl asi po taťkovi, kterej ze dvou let vojny snad polovinu proseděl v lochu. Začalo to prej někdy u odvodu, kdy na otázku, k jaké jednotce chce být zařazen, s ledovým klidem upřímně odpověděl, že k námořnictvu.

Pak mám jednoho kamaráda, kterej dodneška přísahá, že se hlásil k lučištníkům.

Taťka sám o sobě tvrdí, že byl politickej provokatér a kdykoliv se dozvěděl, že má být povýšenej, tak hned poslal do prdele nějakýho lampasáka a bylo vyřízeno. Nejspolehlivější prý bylo někoho nasrat na politických školeních mužstva. Na jednoduchou otázku: Jaká je naše politická situace, soudruzi? prý taťka používal odpověď, která zněla: Krvavý pes imperialismu obíhá okolo našich hranic a čeká, až nás bude moci kousnout do prdele. Většinou potom následovalo pár dní basy a povýšení se pochopitelně nekonalo.

Z toho nejrannějšího období svého života si nijak moc nepamatuju. Spíš jenom takový mlhavý útržky. Třeba jednou u nás v paneláku zazvonili potulní brusiči nožů a mamka měla takovej strach, že schovala peněženku do kredence. Ta peněženka tam zůstala ještě měsíc, protože si mamka samozřejmě nemohla vzpomenout na ten geniální a bezpečnej úkryt.

V Uničově, kde jsme bydleli, jsem vystřídal jesle a dvě školky. Legenda praví, že jsem každý ráno brečel, že tam nechci, a to samý se opakovalo odpoledne, kdy se mi pro změnu zase nechtělo domů. Údajně jsem si i hrával s panenkami. To jsou ale pomluvy a všechno popírám.

Taky znám z vyprávění, jak jsme málem přišli o taťku. Byl profesionální hasič na uničovských strojírnách a byl na zásahu v kotelně, ve které explodovaly tlakový láhve. Dneska v těch místech v Uničově stojí Albert. Tenkrát se tam prej všichni vysmáli zubaté do ksichtu, a ještě si je nenašla, protože jsou pořád všichni naživu. Váže se na to i jedna legrační historka. Taťkův kolega Jarda, měl zrovna volno a jako správnej zvědavec tam přišel očumovat, protože bydlel jenom kousek. No a milej Jarda si to šel očumovat docela zblízka a při tom výbuchu se proletěl vzduchem a ta rána mu dokonce sundala boty.

Ptáte se, proč tuhle historku označuju jako legrační? Ti pitomci se tomu totiž dodneška u piva chechtají jak malí kluci. Ten výbuch tehdy rozmlátil hasičský auta a vysklil celou ulici. Takže, jak se říká: Z prdele klika!

V souvislosti s hasiči je zajímavá ještě jedna věc. Syn jednoho taťkovýho kolegu se stal mým dlouholetým spolužákem na základce v Troubelicích. Do našich asi pěti let jsme ale byli sousedi právě v Uničově. Jednou jsme si takhle hráli na pískovišti a Michal vzal do ruky šutr, trefil mě přímo mezi oči a rozpáral mi čelo. Taťka ho seřval na tři doby a odnesl mě domů ošetřit. Sotva jsme ale vešli do bytu, zazvonil zvonek a na druhým konci Michal a prej: Půjde ještě Kuba ještě ven? No věřili byste tomu? Nicméně to bylo válečný zranění v zápalu boje a jizvy jsou sexy.

Potom mám ještě jednu historku, ale ta už tak veselá není. Pamatujete, jak starý paneláky mívaly takový ty otáčecí okna? Ty, co se díky nim pozabíjela spousta děcek! No a když mi byly asi čtyři, tak si sousedovic batole řeklo, že si taky skočí.

Jeho problémem bylo, že to byl ten typ retardovanýho sebevraha, kterej to ani neumí nesobecky skončit, aniž by nasral milion lidí. Takže milý batole proletělo tím otáčivým oknem a pokusilo se nějak oběsit na prádelní šňůře. To se mu nepovedlo, takže pro jistotu propadlo a druhej pokus přišel o patro níž. Když nepomohlo ani to, tak následoval pokus číslo tři, ale tam už zbýval jenom chodník. To už se mu nepodařilo, protože naše mamka mezitím vyběhla ven a zburcovala půl ulice.

Nakonec se našel nějakej hodnej strejček, kterej to batole chytil. Prej to byla taková šupa, že to s ním hodilo na zem. Nicméně, proběhlo to bez zranění. Tak přátelé naše maminka zachránila život někomu, kdo je dneska jenom o pár měsíců mladší než já.

Největší legrace nastala ve chvíli, kdy mamka zvoní na sousedy s jejich dítětem v náručí a očekává alespoň trochu vděku. Jaký je však její překvapení, když si sousedka beze slova dítě přebírá a přibuchuje mamce dveře před nosem. No jo, lidé jsou různí.

Potom jsme se už přestěhovali na baráček do Troubelic a já jsem nastoupil do školky, do velochů. Tady jsem dostal svoji první pusu od jedné nejmenované slečny z Troubelic. Nejmenované proto, že je dneska škaredá, jak cesta do práce a no prostě uááá. Tenkrát jsme od učitelky oba dostali na zadek a bylo nám vysvětleno, že když se to bude opakovat, tak umřeme. Já jsem to tehdy bral smrtelně vážně a další pusu jsem vyfasoval až ve třinácti, a to od nejhezčí holky z vesnice. Jí tehdy bylo deset, což dneska zní mírně úchylně. No dobře, je to hodně úchylný.

Tímto končím vyprávění o svým v tu chvíli šestiletým já, který netušilo, jaký hrůzy ho čekají na základce. O tom ale zase někdy příště…

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

 

Diskusní téma: Stvoření fracka, dětství a jiný sci-fi...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz