Skotské dobrodružství... závěrečná část

21.09.2016 19:18

Tak jako každý, i já jsem prožíval větší i menší lásky. Některé přišly, odešly a dneska si na ně už skoro nevzpomenu. Jiné ve mně zůstaly napořád. Byly i dvě takové, které mě zničily takovým způsobem, že jsem se dostal až na samotné dno. Nebudu vám vyprávět o všech, tenhle příběh je o něčem jiném.

Když popisujete vztah s někým, koho jste třeba i milovali, tak nikdy nebudete objektivní, protože to vždycky budete vidět ze svého pohledu a ani já bych se tomu nevyhnul. I přesto se ale v mém příběhu o několika dámách mého srdce zmíním. Některé vynechám, jak, už jsem řekl, tenhle příběh je o něčem jiném.

První láska není jenom nějaký úlet nebo pobláznění. První lásku si pamatujete celý život, ať už je jakákoliv.

Minule jsme skončili u toho, jak nás přestěhovali do vesnice Newtyle, do roztomilého skotského domečku se spoustou komínů.

Pohled na horní camp a karavany v něm...

Pro mě, Lukáše a Romana už v domě nezbylo místo, tak nás zaparkovali do karavanu na dvoře, ale kuchyň a koupelnu jsme sdíleli s ostatními. Společně s námi tam byly i dva páry z Brna, jeden pár ze Zábřehu na Moravě, dva páry z Holešova a pak jeden napůl ze Znojma a z Hradce. Nebojte se, už jsem dopároval. Vlastně, jeden pár nebyl pár, ale jenom kamarádi. To jsem ale ze začátku nevěděl, a tak jsem po Ivě jenom pokukoval.

Náš domeček...

Náš karavan...

Iva byla nádherná a dostala mě na první pohled. Okamžitě jsem se do ní zbláznil a tajně jsem nenáviděl jejího přítele. To až do okamžiku, kdy mi kluk z toho druhého páru oznámil, že na ní mám přestat čučet a začít něco dělat. Když jsem se ho zeptal, jestli mám jejího kluka jako vyzvat na souboj, tak jsem se dozvěděl, že jsem osel, že jsou to jenom kamarádi. V tu chvíli jsem uvnitř tančil.

Bohužel jsem ale nevěděl, že Iva to má se vztahy složitější a že tam doma asi přece jenom někdo existuje. To zjištění ale bylo ještě hodně daleko a já byl zamilovaný. Iva se sice bránila a bránila se dost statečně, ale nebylo jí to vůbec nic platné. V nějakém alkoholovém opojení jsme se spolu vsadili, že když jí zazpívám, tak mi dá pusu.

Dneska se sám sobě směju, jak jsem se styděl zazpívat jedné holce, a to jsem chtěl hrát koncerty ve vyprodaných klubech.

Nad Newtyle, na kopci, byla taková krásná středověká věžička, kam jsme chodili na procházky. No a tam jsem nakonec jednou zazpíval. Posuďte sami-já, pějící Jdou po mě jdou od Jarka Nohavici, Iva, kolem nás ovečky zvonící zvonečky a Skotská blata-neskutečná romantika.

Věž nad Newtyle...

Skotská blata...

Mělo to atmosféru jako z příběhů Sherlocka Holmese...

Pří práci...

Farma pro nás každých čtrnáct dní pořádala večírek s kupou chlastu a jídla. Tam Iva splnila svoji část dohody a od té doby jsme byli spolu. Já se přestěhoval za ní do domečku a bylo nám spolu fajn.

Během tohoto krásného období jsem se dozvěděl smutnou zprávu. Můj bývalý spolužák David Hofírek se zabil na motorce. Tedy, nezabil se sám, ale zabil ho nějaký feťák, synek bohatého papínka, který ani nešel do lochu!

Teprve před týdnem jsem se poprvé podíval na místo, kde se to stalo. Za Litovlí leží vesnička Palonín, kde je přehledná křižovatka. Tam David zastavil a chtěl odbočit, když do něho zezadu napálilo to auto. David tam umřel a jeho holka, která seděla za ním, byla vážně zraněná. Trvalo několik let, než se z toho vylízala. Pokud budete mít cestu kolem vesnice Měrotín, běžte Davidovi na hřbitov zapálit svíčku. Byl to fajn kluk.

Iva odjela domů o týden dřív než my a ve mě poprvé v životě zůstalo obrovské prázdno. Nemohl jsem uvěřit, že je vážně pryč. Nakonec za mnou doma ještě přijela a potom jsem já jel za ní. Tohle období už ale tak hezké nebylo. Vlastně bylo moc smutné, ale to sem nepatří.

Ve chvíli, kdy aktualizuju blog, je to už dvanáct let a já jsem na ni nikdy nezapomněl. Její modré oči, nejkrásnější úsměv, její smích… Nikdy jsem nepřestal přemýšlet o tom, co jsem pro ni vlastně znamenal. Prázdninový flirt? Něco víc? Měla mně ráda nebo to všechno byla jenom zábava? S jistotou si nedokážu odpovědět ani dnes. A možná na tom nesejde.

Nějaký ten rok po Skotsku jsem procházel svoje staré věci a našel naše společné fotky. Jednu jsem jí poslal a druhou si nechal. Když jsem se na tu fotku teď podíval, tak mě píchlo u srdce, ale potom jsem se usmál. A usmíval jsem se ještě dlouho, protože to krásné, co jsme spolu zažili, převážilo, a tak si ji budu pamatovat.

Ve skutečnosti totiž vůbec nezáleží na tom, co ke mně cítila, protože to, co jsme spolu v létě roku 2007 prožili, bylo opravdové. Bylo to skutečné a nikdo už nám to nevezme.

Bylo to asi nejkrásnější léto v mém životě. S klukama jsme se vrátili domů a každý z nás zůstal poznamenaný trochu jinak. Já měl zlomené srdce a peníze tak maximálně na zaplacení letenky a nové glády. Lukáš s nějakými penězi a pocitem, že v Česku už dál žít nechce. (Taky tady už pár let nežije a kdo by tušil, že se naše cesty po letech opět protnou, ale o tom později.) No a Roman s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou. Myslím, že si nakonec nedokázal splatit ani tu letenku.

Pro Romana nastaly těžké chvíle. Jeho Mamka ho odvezla do nového bydlení a oznámila mu, že se s tátou rozvádějí. Pro Romana to muselo být strašné období, ale nakonec to zvládnul, stejně jako všechny další překážky.

Rád bych ještě dodal, že jsem vynechal moc věcí. Dva týdny zpátky jsem byl mluvil s Romanovou mamkou. Ta mi řekla, že je strašně zděšená z toho, co všechno jsme to prováděli a jestli bych prý nemohl Romanovi alespoň pozměnit jméno. Nemohl. Promiň, Jindři, nemohl!

Jasně, mohl bych tady psát o tom, čím jsme se bavili ve volných chvílích. Mohl bych psát o tom, co se dělo mezi mnou a Ivou po návratu domů. Mohl bych tady vylíčit, jak zoufale jsem se cítil ty měsíce po Skotsku. Ale jak už jsem jednou napsal v případě Hasičů, jsou věci, které by měly zůstat v srdcích přímých účastníků. Vzpomínky jsou to jediné, co vám nikdy nikdo nemůže vzít!

Končí veliké dobrodružství s názvem: Skotsko 2007! Kdo by to byl řekl, že položilo základ něčemu mnohem většímu. K tomu se ale musíme pročíst a bude nám to trvat přesně devět let.

Ve Skotsku měla Iva po maturitě a pořád mluvila o tom, jak chce vystudovat psychologii. Letos jsem po letech zjistil, že ji vystudovala, a dokonce ji to i živí. Taky se vdala a má děti. A víte, co je na tom to nejkrásnější? Že když to teď píšu, tak se usmívám...

Deník snílka je i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.


 

Diskusní téma: Skotské dobrodružství... závěrečná část

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz