Skotské dobrodružství... část 1

24.08.2016 20:50

Dneska vám povím  o skotském dobrodružství. Byla to šílenost a já se v současné době chystám na další a dost možná ještě větší. Někdy na jaře roku 2007 jsem se nacházel ve druhém ročníku na učňáku. Ve škole se mi relativně dařilo, kapela se rozjížděla a všechno bylo super. No a jednoho krásného jarního rána to přišlo!

Pamatujete si mého spolužáka Lukáše z předchozího příběhu? To všechno vlastně byla jeho vina. Někde na netu se totiž dočetl, že je strašně skvělé jet na brigádu do Skotska a od té doby s ním bylo k nevydržení. Celé měsíce do všech ve třídě hučel, že tam musíme jet a jak to bude super.

Všichni ho samozřejmě měli za magora a vysmáli se mu. Každý si říkal, že kdo mu na to kývne, musí být blázen. Nicméně, jeden blázen se přece jenom našel. Tušíte správně, tím bláznem jsem byl já.

Pro jistotu jsem do party přizval ještě jednoho blázna, svého času stagnujícího bubeníka Romana. To pro jistotu, aby nás bláznů, nebylo málo.

Kdysi jsem někde četl, že když se sejde dost debilů na jednom místě, tak se to obrátí a štěstí je nemine. Není to pravda! Jenom si to představte. Mě bylo devatenáct a anglicky jsem neuměl, Romanovi bylo sedmnáct a věděl, že Bloody Hell je nadávka, ale jinak angličtinu neviděl ani z vlaku. Lukášovi bylo taky sedmnáct a tvrdil, že umí trochu anglicky. Prostě sestava jako kráva.

Doma jsem to víceméně jenom oznámil. U Romana už to bylo horší, ale nakonec to taky prošlo a u Lukáše to bylo v pohodě. Tím, že jsme letěli na poslední chvíli, jsme měli fakt ultrakrutopřísné letenky. V rozmezí pár hodin jsme letěli jedním letadlem z Vídně do Berlína, pak druhým z Berlína do Londýna a konečně třetím z Londýna do Glasgow.

V Berlíně na jednoduchou otázku pracovníka bezpečnostní kontroly, co má v tom batohu, Roman odvětil: „Prohráli jste válku, krucinál, tak drž hubu a neotravuj!“ Těžko říct, jestli ten Němec uměl Česky, ale odnesl to Lukáš. Ten na bezpečnostním rámu pořád pípal, takže putoval na podrobnou prohlídku. No...řekněme, že Lukáš už nikdy nebyl jako dřív.

Další sranda se udála na mezipřistání v Londýně a opět v tom měl prsty Roman. Přicházeli jsme k přepážce a stevardka měla menší kecy na jeho příruční zavazadlo. Roman spustil cosi o buzeraci a podobně. Stevardka se zářivě usmála a řekla: „Tak pánové jsou z Česka?“ Inu, svět je malý a o náhody v něm není nouze.

V Glasgow jsme přistáli za vydatného deště a začala ta pravá legrace. Ještě jsem vám totiž neřekl, že jsme jeli naslepo. Lukáš měl jenom mapu Skotska a na té měl vyznačené farmy na maliny, kde jsme se hodlali ucházet o práci. No jo, ale jak se tam dostat? I na tohle Lukáš myslel a měl už z Česka vytištěné jízdenky na bus, který nás měl dovézt do té farmářské oblasti. My s Romanem jsme věděli prd, takže jsme běhali za Lukem jako dva ocásky.

Pak Lukáš vítězoslavně zvednul ruku, že má ten bus. Nasedli jsme, řidič zkontroloval jízdenky a juchů, jeli jsme. Vtip byl v tom, že jsme jezdili po Glasgow pořád dokola. Někteří z vás si možná dokážou spočítat, že to byl nějaký vyhlídkový bus. Takže jsme zase vystoupili tam, kde jsme nastupovali a byli v prdeli úplně stejně jako před dvěma hodinami.

Jak jsme tam stáli v dešti, uviděli jsme přijíždět taxík. Na nic jsme nečekali a zastavili ho. Když jsme řidiči vysvětlili naši situaci a následně se společně zasmáli tomu, že se Lukáš posadil za volant místo na sedadlo spolujezdce, jsme konečně vyrazili správným směrem. Ano, správně, jeli jsme přes půl Skotska tágem! Byl jsem přesvědčený o tom, že tohle nám nikdo neuvěří a taky že ne.

Nakonec jsme se o půlnoci v dešti dostali na farmu Jima Marshalla. Tam jsme zjistili, že farma je plná Čechů a Slováků, ale nikdo z vedení už tam není. Nakonec nás poslali, ať si postavíme stan za farmou a že se ráno uvidí. Už jste někdy stavěli podělaný stan v podělaném Skotsku, celí od podělaného bahna, v noci a slejváku jako kráva? Za mě je to jedna z top deseti věcí, co prostě musíte v životě zažít. V těsném závěsu je výlet do Sparťanského kotle v dresu Komety Brno, který jsem už taky absolvoval. Proč? Protože nám to tehdy přišlo strašně vtipné. Rád bych uvedl, že jsou i lepší způsoby, jak spáchat sebevraždu.

Do toho stanu pro dva jsme nakonec naházeli naše tři krosny, a tak, jak jsme byli zasraní od bahna, jsme se tam všichni nacpali. Nejlepší noc mého života.

To nejhorší ale mělo přijít ráno. Je pravda, že jsme toho moc nenaspali a celou noc jsme slyšeli zvonečky, ale co nás čekalo po rozednění, to bylo jako zlý sen. Bylo nám řečeno, ať si svůj stan postavíme za farmou. Místo ale blíže specifikováno nebylo. No a my idioti jsme ho postavili přímo doprostřed pole s krávami, které ráno byly všude kolem. Jsem sice z vesnice, ale koukat z půl metru do ksichtu krávě, je tedy fakt pecka.

Vůbec nejhorší bylo, že přijel majitel farmy a řekl nám, že už má bohužel plno. Takže si to shrneme-Tři borci z Česka, kteří neumí jazyk, přiletí třemi letadly, dají si vyhlídkovou jízdu po hlavním městě, jedou půl noci tágem za nehorázné prachy, probdí noc mezi krávami na poli a ráno je odmítnou. Na rovinu říkám, že jsme byli zralí na rituální sebevraždu. To by však znamenalo porážku a výsměch od všech, kteří nám nepřáli. A věřte mi, že jich bylo víc než dost.

Ve chvíli, kdy jsme se už zcela vážně rozhodovali, že to zabalíme, přiběhli lidi z farmy, že o pár kiláků dál je farma nějakého Williama Mitchella a že tam by možná ještě mohli mít volná místa.

My jsme totiž přijeli někdy ze začátku července. Jde o to, že většina studentů končí školu už někdy v červnu a všude bylo plno. Takže jsme se rozhodli ještě jednou zatnout zuby a místo silného deště z předchozího dne, v neskutečném vedru, od hlavy k patě zabahnění a hladoví, jsme se s krosnami na zádech, vydali na pouť skotskými blaty...

Deník snílka je i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky.

Diskusní téma: Skotské dobrodružství... část 1

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz