Trnitá cesta ke hvězdám...

26.12.2016 19:55

Zdravím všechny po krásným…měsíci.

Možná jste si už stačili všimnout, že vždycky, když se na delší dobu odmlčím, tak si najdu nějakou výmluvu, proč tomu tak bylo. Dneska ale výmluvy hledat nebudu a prostě to přejdu.

Zjistil jsem, že mám velký okno v událostech po našem prvním koncertu. (Tohle je taková menší výmluva) No, jsme na konci dubna 2008. Mě se nějakým zázrakem podařilo vzpomenout si na tři důležitý události, co se odehrály během května. Tu první vám povím dneska a byl to jeden z těch koncertů, po kterých jsem měl sto chutí se vším seknout a skončit.

Metalová kapela MadGod, která nám hrála na našem koncertu na čtverce, nás na oplátku pozvala k nim do Šumperka, do slavnýho H-clubu. Možná se teď pletu a v tom případě se omlouvám. Nicméně…můj názor je, že tohle pozvání měl i být nějaký výsměch, nebo co. Jak říkám, možná se pletu.

Abych to trochu vyjasnil. Kdo četl předchozí článek, ví, že jsme opravdu nebyli metalová kapela. MadGod ano a akce, na kterou nás pozvali, byla čistě metalová. To by možná ani tak nevadilo, ale po příjezdu se k nám každej choval jako, snad to ani nebudu rozebírat.

Další a dost zásadní věcí bylo naprosto nepochopitelný pořadí kapel. Na každé normální akci vždycky začínají nejmíň známý kapely, aby rozehřály lidi před zlatým hřebem večera. Na našem prvním koncertu jsme, a to je hodně smutný, byli nejznámější my. (V Uničově) Je pravda, že MadGod tam hráli jako první, ale pokud se nepletu, tak na jejich vlastní žádost, protože jeli pryč. Poslední na naší akci hrál Ježíšův Bratr Milan, ale ti dojeli až na konec.

Na koncertu v Šumperku ale byli MadGod doma. Jako hlavní hvězdy tedy měli hrát poslední. To se ale nestalo a hráli první!!! Když dohráli, klub se vyprázdnil tak o dvě třetiny. Potom hrála druhá kapela, kterou si už ani nepamatuju a my jsme začali být trochu nervózní. Bylo jasný, že tohle bude hodně zlý.

Největší průser byl, že nikdo z nás nevypil ani pivo. My jsme se totiž rozhodli, že podáme profesionální výkon (pokud to v našem podání vůbec bylo možný) a ožereme se až po koncertu. Bylo to vůbec poprvé, kdy nás někdo pozval a my se chtěli ukázat. Jenže, jak jsme tam seděli a dívali se, jak se klub vyprazdňuje, tak na nás začala padat deprese. Kdybychom se ožrali jako vždycky, tak nám to asi snad bylo i jedno. Za střízliva se ty emoce ale vydejchávaj hůř.

Kapela dohrála a my se šli nachystat. Ladím kytaru a najednou slyším Hraběho, jak říká: Ty vole, kde jsou všichni? Otočím se a vidím prázdnej sál! (Tím myslím dočista prázdnej!!!)

Sláďa se to jako správnej kapelník snažil trochu zlehčit prohlášením: Hele, buďte v klidu, oni jsou na cígu. Jak začneme hrát, tak se jich alespoň pár vrátí. Nevrátili...

Měli jsme po zvukovce a nikde nikdo. Sebrali jsme poslední zbytky důstojnosti a rozhodli se, že si dáme veřejnou zkoušku na pořádnou aparaturu.

Já jsem to ale nemohl přenýst přes srdce. S odstupem času uznávám, že jsem byl přemotivovanej. Víte, když roky čekáte na kapelu a dáváte do toho všechno a pak přijde zjištění, že to s tou slávou tak snadný nebude, tak vás to solidně sejme.

Tam jsem si poprvé vzpomněl na slova mýho strejdy Mirka, když jsem si koupil první kytaru: Nepočítej s tím, že hned budeš metat ohně jako Rammsteini. Je to dřina a nic než dřina. Jak jsme hráli a jedinej, kdo byl mezi náma a dveřma klubu byl zvukař, tak to ve mě tak moc vřelo, až to nakonec bouchlo.

Do naší rakve se totiž zabodl poslední hřebíček. To si takhle hraju, zpívám a najednou se vedle mě vyvalil bílej dým. Jako bychom si už nevyžrali dost, tak nám při asi páté písničce shořel zesilovač k odposlechům. (Samozřejmě ne nám, ale zvukařovi)

Sláďa rozhodl, že to se ctí dohrajeme bez odpolechu, ale já jsem byl zralej na kapačky. A pak, zrovna když jsme se chystali začít další písničku, ve mě bouchly saze.

Do sálu se přišourala uklízečka a začala ho šůrovat, a to pro mě už bylo moc. Zahodil jsem kytaru a vystřelil jsem z klubu. Tam jsem sebou praštil do nejbližšího kouta a chtělo se mi brečet. Jenže to prostě nešlo, a tak jsem jenom potichu pičoval. No a jak si tak pičuju, tak začalo pršet. Já kokot si sedl pod střechu, na kterou jinej kokot zapomněl dát okap!

Dílo zkázy dokonáno. Nutno dodat, že kapela MadGod za nic z toho, co se nám ten večer přihodilo, nemohla. Snad jenom za to debilní pořadí kapel a pak možná ten déšť, ale nemůžu to dokázat.

Na Český televizi běžel svýho času pořad Ladí Neladí. Viděl jsem díl, ve kterým byla Znouzectnost a jejich basák Golda tam vykládal, jak je nějakej kritik strašně sejmul. Povídal o tom, jak je mu to jedno, protože už jsou slavní. Ale řekl i to, že kdyby se to stalo v dobách, kdy začínali, tak je to nejspíš zlikviduje. No a my jsme k tomu neměli daleko.

V tu dobu jsme ještě netušili, že to zažijeme víckrát. To už jsme se ale prozíravě ožrali a bylo nám to docela fuk...

 

Deník snílka je nově i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky. 

Diskusní téma: Trnitá cesta ke hvězdám...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz