Trnitá cesta ke hvězdám...

26.12.2016 19:55

Zdravím všechny po krásném…měsíci.

Možná jste si už stačili všimnout, že vždycky, když se na delší dobu odmlčím, tak si najdu nějakou výmluvu, proč tomu tak bylo. Dneska ale výmluvy hledat nebudu a prostě to přejdu.

Zjistil jsem, že mám okno v událostech po našem prvním koncertu. (Tohle je menší výmluva) No, jsme na konci dubna 2008 a mě se nějakým zázrakem podařilo vzpomenout si na tři důležité události, co se odehrály během května. Tu první vám povím dneska a byl to jeden z těch koncertů, po kterých jsem měl sto chutí se vším praštit a skončit.

Metalová kapela MadGod, která hrála na našem koncertu na čtverce, nás na oplátku pozvala k nim do Šumperku, do H-clubu. Možná se pletu a v tom případě se omlouvám, nicméně…můj názor je, že tohle pozvání měl být nějaký výsměch nebo co. Jak říkám, možná se pletu.

Abych to vyjasnil, tak kdo četl předchozí článek, ví, že jsme opravdu nebyli metalová kapela. MadGod ano a akce, na kterou nás pozvali, byla čistě metalová. To by možná ani tak nevadilo, ale po příjezdu se k nám každý choval jako, snad to ani nebudu rozebírat.

Další a dost zásadní věcí bylo naprosto nepochopitelné pořadí kapel. Na každé normální akci většinou začínají nejmíň známé kapely, aby rozehřály lidi před zlatým hřebem večera. Na našem prvním koncertu jsme, a to je hodně smutné, byli nejznámější my. (V Uničově) Je pravda, že MadGod tam hráli jako první, ale pokud se nepletu, bylo to na jejich vlastní žádost, protože jeli ještě někam hrát. Poslední hrál Ježíšův Bratr Milan, ale ti dojeli až na konec.

V Šumperku byli MadGod doma. Jako hlavní hvězdy tedy měli hrát jako poslední. To se ale nestalo a hráli první!!! Když dohráli, klub se vyprázdnil tak o dvě třetiny celého osazenstva. Myslel jsem, že MadGod jedou ještě někam, proto tohle pořadí, ale zůstali tam. Potom hrála druhá kapela, kterou si už ani nepamatuju a my jsme začali být trochu nervózní. Bylo jasné, že tohle bude hodně zlé.

Největším průserem bylo, že nikdo z nás nevypil ani pivo. Rozhodli jsme se totiž, že podáme profesionální výkon (pokud to v našem podání vůbec bylo možné) a ožereme se až po koncertu. Bylo to vůbec poprvé, kdy nás někdo pozval a my se chtěli ukázat. Jenže, jak jsme tam seděli a dívali se, jak se klub vyprazdňuje, přišla deprese. Kdybychom se ožrali jako vždycky, tak nám to snad i bylo jedno, za střízliva se ty emoce ale zpracovávají hůř.

Kapela dohrála a my se šli nachystat. Ladil jsem kytaru a najednou slyším Hraběho, jak říká: „Ty vole, kde jsou všichni?“ Otočil jsem se a vidím, že nikoho nevidím. Prázdný sál!

Sláďa se to snažil zlehčit prohlášením: „Hele, buďte v klidu, oni jsou na cígu. Jak začneme hrát, tak se jich pár vrátí.“ Nevrátili...

Měli jsme po zvukovce a nikde nikdo. Sebrali jsme poslední zbytky důstojnosti a rozhodli se, že si dáme veřejnou zkoušku na pořádnou aparaturu.

Já jsem to ale nemohl přenést přes srdce. S odstupem času uznávám, že jsem byl přemotivovaný. Víte, když roky čekáte na kapelu a dáváte do toho všechno a pak přijde zjištění, že to s tou slávou tak snadné nebude, tak vás to solidně sestřelí.

Tam jsem si poprvé vzpomněl na slova mého strejčka Mirka, když jsem dostal první kytaru: „Nepočítej s tím, že hned budeš metat ohně jako Rammsteini. Je to dřina a nic než dřina.“ Jak jsme hráli a jediný, kdo byl mezi námi a vchodem do klubu, byl zvukař, tak to ve mě tak vřelo, až to nakonec bouchlo.

Do naší rakve se totiž zatloukl poslední hřebíček. To si takhle hraju, zpívám a najednou se vedle mě vyvalil bílý dým. Jako bychom si už toho nevyžrali dost, tak nám při asi páté písničce shořel zesilovač k odposlechům. Teda ne nám, ale zvukaři.

Sláďa rozhodl, že to se ctí dohrajeme bez odposlechů, ale já jsem byl zralý na kapačky. A pak, když jsme se chystali začít další písničku, ve mě bouchly saze.

Do sálu se přišourala uklízečka, která začala drhnout podlahu, a to už pro mě bylo moc. Zahodil jsem kytaru a vystřelil jsem z klubu. Tam jsem sebou praštil do nejbližšího kouta a chtělo se mi brečet. Ale ani to mi nešlo, a tak jsem jenom potichu nadával na všechno a na všechny. No a jak si tak nadávám, tak začalo pršet. Já kokot si sedl pod střechu, na kterou jiný kokot zapomněl přimontovat okap!

Dílo zkázy dokonáno. Nutno dodat, že kapela MadGod za nic z toho, co se nám ten večer přihodilo, nemohla. Snad jenom za to debilní pořadí kapel a pak možná ten déšť, ale nemůžu to dokázat.

Na České televizi svého času běžel pořad Ladí Neladí. Viděl jsem díl, ve kterém byla Znouzectnost a jejich basák Golda tam mluvil o tom, jak je nějaký kritik sejmul. Mluvil o tom, jak je mu to jedno, protože už jsou slavní. Ale řekl i to, že kdyby se to stalo v dobách, kdy začínali, tak je to nejspíš zlikviduje. My jsme k tomu neměli daleko.

V té době jsme netušili, že to zažijeme ještě mockrát. To už jsme se ale prozíravě ožrali a bylo nám to docela fuk...

Deník snílka je i na facebooku. Všechny články tak můžete mít z první ruky. 

Diskusní téma: Trnitá cesta ke hvězdám...

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Deník snílka sharyk1@seznam.cz